Tak jako vlna veder zasáhla Liberecko na přelomu července a srpna, stejně tak razantně se v místních médiích začaly objevovat články obviňující své soupeře a pracovní cíle z extremismu. Přitom dikce i obsah těchto článků víc než co připomínají propagandu dob nedávno i dávno minulých. Zajímavé je, že až nápadně podobnou i křečovitou taktiku, ze které je cítit předvolební strach, v Liberci volí na celostátní úrovni nesmiřitelní ideologičtí rivalové, ODS a ČSSD. Ale zejména politicko – podnikatelské prostředí, které proslulo svými politickými tlaky, které rozhodně nelze nazvat demokratickými.

Zdeněk Soudný a Alena Roubalová – první vlaštovky

Jako první ve svém článku na zpravodajském a propagandistickém serveru firmy Syner Týden v Libereckém kraji obvinil z extremismu zástupce libereckého opozičního uskupení Změna pro Liberec tamní redaktor a PR pracovník Jiřího Kittnera Zdeněk Soudný. Ten se v Liberci během nešťastného Mistrovství světa v lyžování 2009 podílel, jako jeden z nejbližších spolupracovníků Kateřiny Neumannové, na vytvoření obrovského dluhu ve výši cca 113 milionů korun, který zbyl po organizačním výboru šampionátu. Posléze se uchytil ve službách zdejšího exprimátora Kittnera i liberecké ODS a nakonec skončil jako mediální pracovník firmy Syner.

Zdeněk Soudný, který je dnes znám i jako cenzor, který ve svém pořadu nedává prostor (pro Syner) nepohodlným názorům a nechává je vystřihávat, pravděpodobně z části stojí i za anonymním komentářem, který ovšem nese i známky nenapodobitelného rukopisu jeho nadřízené, ředitelky TV Genus Aleny Roubalové. Ta pro změnu začínala svou kariéru ve stranickém listu KSČ jednoho významného podniku na Liberecku, poté šéfovala Libereckému deníku, odkud vyhodila i libereckého novináře a spisovatele Jana Šebelku, který si (tehdy jako jediný) dovolil psát o právě Synerem stavěné Tipsport aréně. Nakonec Alena Roubalová skončila jako šéfová v médiích společnosti Syner.

Ve zmíněném anonymním článku autor/autoři ještě přitvrzují – ve Změně pro Liberec jsou dle autora/autorů i „ultrasocialisté“ a „ultranacionalisté“. Na přímé dotazy na sociálních sítích, kdo že to má z libereckých politiků být, žádná odpověď. Asi proto ten anonym.

Jiří Kittner obětí policejní konspirace?

Na strunu antikomunistické hysterie a strašením z návratu předlistopadových dob se rozhodl zahrát i nynější předseda liberecké ODS, který do politiky vstoupil podobně jako Jiří Kittner z podnikatelského prostředí firmy Syner (začal dělat Jiřímu Kittnerovi asistenta, když na radnici přišel z dceřinky Syneru Investorsko inženýrské, a.s.). Ve svém, pro někoho až legračním článku, vypráví děsivý příběh o tajemné SMS, která mu přišla a která jej varuje, že stane obětí policejní konspirace. Z toho vyvozuje, že současná atmosféra, kdy je poptávka po odkrývání korupce a potrestání rabování veřejného majetku, je předehrou k návratu ke zlu a totalitě. Přitom si průhledně a dětinsky trapným způsobem vyřizuje účty s svými politickými rivaly (Jan Korytář) nebo svou sousedkou (předsedkyně o.s. Staré město Liberec Alena Dvořáčková).

Není ovšem bez zajímavosti, že například, když server Náš Liberec předběhl jedno celostátní médium a informoval, z kterého že podnikatelského prostředí Tomáš Hampl na radnici přichází, tlačil posléze kdosi na šéfredaktora onoho deníku, aby vyhodil novinářku, která měla o tomtéž psát. V logice konspirace pak onen kdosi zřejmě vyvodil, že tato novinářka sdělila tuto informaci nejdříve nám a až poté svému domovskému listu. Naštěstí se vše podařilo vysvětlit a dnes celorepublikově uznávaná novinářka mohla v redakci zůstat, ač měla na mále. Nicméně to pěkně ukazuje na míru normalizačních metod použitých kýmsi při „odhalení“ do politiky vstupujícícho Tomáše Hampla, který dnes varuje – před čím? Právě před návratem normalizačních metod …

Hejtman Eichler napadá Starosty pro Liberecký kraj

Plejádu těch, kteří varují před extremismem, samozvanci a rozvraceči (zatím) uzavírá hejtman Libereckého kraje Stanislav Eichler, tentokrát z ČSSD. Až by se čtenáři jeho článku, ve kterém se pro změnu pouští do Starostů pro Liberecký kraj, chtělo věřit, že si jej psal sám. Agrární přímočarost hejtmanova stylu, spojená s rétorikou jako vystřiženou z padesátých let, varováním před nenávistí naplněnými starosty a závěrečným apelem ke společné cestě k lepším zítřkům, si těžko hledá komentář. Jako by nebyl srpen, ale apríl.

Proč se ale nad těmi všemi, často opravdu směšnými, bubáky z „extremismu a nekonstruktivnosti“ pozastavovat? Především je s podivem, kdo jimi straší a tak podrážděně reaguje na každou kritiku. Jsou to představitelé stran, které mají současný stav v Liberci, Libereckém kraji i celé zemi na svědomí. ODS hrála první housle ve městě dvacet let, na kraji osm let pak tandem s ČSSD, která tam nyní vládne sama. Stamiliony a miliardy vybrané od těch, kteří se živí poctivou prací, často létaly oknem a do předem připravených kapes. A výsledek? Kdysi bohatý Liberec s dvoumiliardovým dluhem a situace na kraji odpovídá situaci v celé zemi – na dvacet katastrofických privatizačních let je zde odpověď ještě větším outsourcingem a převáděním veřejných prostředků do (často podivného a účelově anonymního) soukromého sektoru.

Když dojdou argumenty, je to extremismus

A když situace přestává být – ve městě, na kraji i v republice jako takové – únosná, odbory a iniciativy jdou do ulic, „obyčejní lidé“, kteří tento stát svou prací drží, toho už mají prostě dost je z toho – extremismus. Kde dojdou argumenty a kde je strach, že by veřejná poptávka mohla provětrat dvacetiletý zlodějský smrádek radnic a ostatních úřadů, je potřeba strašit gulagem nebo alespoň uličními výbory, tak jak to dnes dělá předseda liberecké ODS Hampl.

Nicméně z prostředí těchto politiků i firem, které za nimi ve skutečnosti stojí, přicházelo a přichází ještě něco jiného. Právě odtud se generovaly metody a konkrétní případy skutečného zastrašování, od hrozeb milionovými žalobami, přes tlak na zaměstnavatele ohledně výpovědí pro nepohodlné, vynucené omluvy až po čistou cenzuru. V Liberci je takových příkladů víc než dost.

Dnes, když na jedné straně strach opadavá, vzrůstá strach na té straně druhé, která ho dosud spolu s korupcí nemálo využívala jako svého mocenského prostředku a nástroje určeného k maximalizaci svých zisků. Vlastně se teď strach obrací proti ní. Proto ta snaha znovu a znovu strašit, znovu a znovu vytahovat strašidla minulosti nebo ta úplně imaginární. Zvyk je železná košile. Bude to asi ještě – a nejen v Liberci – dlouhá cesta a dlouhý boj za to, aby strach jako takový zmizel, protože v důsledku nikdy nepřináší nic dobrého a životaschopného a je skutečným průvodčím jevem extremismu. Ale zmizí – li ze srdcí těch, kam byl dlouho spolu se lží zaséván, zmizí nakonec jednou úplně.

Jaroslav Tauchman