Velkolepá Výstava německých Čech, jeden z nejvýznamnějších podniků na Liberecku, měla být důkazem vyspělosti českých Němců a potvrdit pozici Liberce jakožto nejpřednějšího německého města v Čechách. Deutschböhmiche Ausstellung (Výstava německých Čech), pořádaná v roce 1906, byla jedním z nejambicióznějších podniků v monarchii a navazovala na mnohem skromnější výstavu, uspořádanou o tři roky dříve v Ústí nad Labem, Allgemeine Deutsche Ausstellung für Gewerbe, Industrie und Landwirtschaft Aussig 1903.
Podrobně své čtenáře o výstavě informoval především místní deník Reichenberger Zeitung, v němž byla výstavě v den jejího slavnostního otevření věnována obsáhlá příloha.
Prvotním impulsem pro uspořádání byla reakce místní německé majority na Jubilejní zemskou výstavu, pořádanou v roce 1891 v Praze. Návrh vzešel od místního Živnostenského spolku v roce 1894, kdy se obrátil na Obchodní a živnostenskou komoru s myšlenkou na uspořádání výstavy v jejím obvodě. Od počátečního úmyslu se posléze upustilo ve prospěch ideje pangermánské výstavy, zahrnující veškeré české Němce.
K založení organizačního výboru došlo až na základě opakované žádosti ze září roku 1902. Výbor ihned začal s přípravami, rozhodl o zaměření výstavy, zvolil předsednictvo a začal se sháněním finančních prostředků. Největšími sumami přispělo město Liberec (50 000 korun), textilní firmy Johann Liebieg & Co., Ignaz Klinger z Nového Města pod Smrkem, Ignaz Ginzkey & Co. Z Vratislavic nad Nisou a Franz Schmitt z Českého Dubu (dohromady 100 000 korun) a tiskárna bratří Stiepelů (25 000 korun). Na základě získaných úpisů organizátoři obdrželi úvěr na tehdy astronomickou částku 1 500 000 korun.
Za místo konání byly vybrány svahy na pravém břehu nad přehradou (zkolaudováno 29. srpna 1904), které za výhodných podmínek pronajal hrabě Franz Clam-Gallas. Záměrem organizátorů bylo, aby se výstavy zúčastnila všechna významnější „německá“ města, nejen jednotliví výrobci, a každé z měst se představilo vlastním pavilonem. Celkové pojetí výstavy mělo navenek deklarovat silné nacionální cítění a jednotu Němců v Čechách. Města svou účast ale jedno po druhém odmítala (hlavně z finančních důvodů), proto měl nakonec vlastní pavilon jedině pořádající Liberec, menší pavilony obsadila lázeňská města.
Pro větší komfort návštěvníků a zajištění dopravy byla 14. května 1906 dokonce zřízena dočasná tramvajová trať Husovou ulicí ze Šaldova náměstí až na výstaviště. Zahajovací ceremoniál za účasti protektora arcivévody Karla Ferdinada proběhl 17. května 1906 a vrcholem výstavy se stala návštěva císaře Františka Josefa I. 21. června1906. Poctila-li hlava státu nějaké město či akci svou návštěvou, bylo to vnímáno jako mimořádná událost. V tomto případě cesta do Liberce představovala jistou kompenzaci za předchozí návštěvu Jubilejní výstavy v Praze s cílem podpořit a zachovat loajalitu českých Němců.
Lesk výstavě dodali i další osobnosti, které přijely společně s císařem, mj. arcivévoda Ferdinand Karel a ministerský předseda Max Wladimir Beck. Aby František Josef vyvážil návštěvu výstavy, setkal se za svého libereckého pobytu i s představitelem české menšiny MUDr. Václavem Šamánkem.
Ve svahu v těsné blízkosti vodní nádrže bylo budováno od roku 1904 ohromné výstaviště s osmi desítkami rozličných pavilonů, jejichž autory byli místní i zahraniční tvůrci. Plocha libereckého výstaviště o rozloze 400 000 m2 byla skutečně úctyhodná, neboť takových rozměrů mnohdy nedosahovala ani prostory světových výstav. Expozice v jednotlivých pavilonech měly velmi široký záběr a kromě stěžejního průmyslu a zemědělství se věnovaly rovněž umění, uměleckému řemeslu či školství.
Hlavním architektem výstavy a autorem celkového generelu byl profesor Vysoké školy technické ve Vídni Max Fabiani, který ačkoliv současně připravoval velkou výstavu Rakouska-Uherska v Londýně, patřil mezi nejvíce zastoupené autory. Fabiani byl specialistou na architekturu výstavních pavilonů, a tak pro organizační výbor znamenala jeho účast otázku prestiže, podtrhující exkluzivitu výstavy. Dominantou výstaviště byl Fabianiho soubor pěti propojených hal podél Husovy ulice. Střed kompozice zaujímala 53 m vysoká centrální hala s kupolí, velkou nikou a kašnou od sochaře Franze Metznera. Stylovým východiskem bylo střídmé, klasicizující pojetí, které podtrhovalo slavnostní pojetí pavilonů. V centrální Fabianiho budově se nacházely kromě vystavovatelů z oblasti průmyslu a zemědělství také menší expozice jednotlivých německých měst v Čechách.
Další významnou osobností byl rodák z Jablonce nad Nisou Josef Zasche, jenž navrhl pavilon umění. Expozici pavilonu tvořila díla německých malířů a sochařů (Wenzel Franz Jäger, Franz Thiele, August Brömse, Alfred Kubina, Walter Klemm, Emil Orlik, Franz Metzner ad.) s architektonickými modely a plánovou dokumentací už stojících i teprve zamýšlených staveb v Liberci i dalších sudetských městech, např. Varnsdorfu, Teplicích či Ústí nad Labem. Oceňována byla zejména tvorba sochaře Franze Metznera, jehož socha Země zdobila střed pavilonu a jeden z kabinetů byl vyhrazen pouze jeho dílu. Expozici konkurovala sbírka německého a francouzského klasického malířství Heinricha Liebiega v pavilonu města Liberce, postaveným místním tvůrcem Ferdinandem Scholzem, základ pozdější sbírky Oblastní galerie v Liberci.
Bez zajímavosti jistě také není skutečnost, že osloven byl i mladý Adolf Loos, který pro firmu Siemens & Halske vyprojektoval návrh výstavního pavilonu. Stavba však bohužel zůstala bez realizace a plány jsou nezvěstné. Drážďanský architekt Bitzan se na výstavě představil architektonickými návrhy a souborem nábytku, vytvořeného ve spolupráci s Kunsthandwerkes der Stadt Friedland (Uměleckořemeslnými dílnami ve Frýdlantě). Vytříbenou secesní stavbou s nepřehlédnutelnými historizujícími reminiscencemi byl pak pavilon plzeňského pivovaru od oblíbeného teplického architekta Maxe Loose von Losimfeldta.
Posledním významnějším mimolibereckým architektem, podílejícím se na výstavě, byl norimberský Jakob Schmeissner, který realizoval pavilon firmy Liebieg. Ta se na výstavě představila typovým rodinným domem, ukázkou moderního zaměstnaneckého bydlení, přičemž součástí pavilonu byla i stylová norimberská pivnice, kde se čepovalo pivo z liebiegovského pivovaru Obora. Zbylé pavilony byly postaveny převážně pod taktovkou místních architektů. Zajímavým objektem byl například secesní pavilon chmelařství od jabloneckého architekta Antona Matziga na půdorysu pravidelného osmiúhelníku. Stěny pavilonu byly členěny pilastry, jež měly funkci opěrných pilířů. Na vrcholu každého pilastru byla umístěna voluta přesahující korunní římsu.
K nejzdařilejším výstavním budovám, realizovaným místními autory však patřily pavilony jabloneckého a trutnovského pivovaru od Maxe Kühna a Heinricha Fanty a dva vzorové obytné domy navržené Ernstem Schäferem. V pavilonu jabloneckého pivovaru Medinger & Co. se projevilo technické myšlení autorů, kombinované s místní tradicí dřevěné architektury se zdůrazněnou tektonikou. Fasáda se vyznačuje geometrickým pojetím, blízkým okruhu architekta Otto Wagnera.
Naproti tomu pavilon trutnovského pivovaru byl drobnou dřevěnou stavbou barokizujícího výrazu a jedinou prací obou architektů ovlivněnou částečně florální secesí, kterou sice znali, ale na svých realizacích neuplatňovali. Stavby vycházející ze secese florální (mj. pavilon deníku Reichenberger Zeitung a tiskárny bratří Stiepelů či pavilon chmelařství) jsou dokladem toho, že místní architekti florální secesi znali, ale protože příliš nekonvenovala se vkusem zdejších stavebníků, aplikovali ji zřídka.
Obě Schäferovy vily jsou spolu se Schmeissnerovým domem jedinými výstavními objekty, jež přečkaly do dnešní doby. Postaveny byly již v roce 1905 s úmyslem představit vzorové rodinné bydlení společnosti Gemeinnützige Baugesellschaft, v níž byl Schäfer činný v letech 1894–99, kdy vznikala vilová čtvrť za muzeem. Vila čp. 127–I v Klášterní ulici sloužila po dostavbě správě výstavy a poštovnímu úřadu. Architektonickým ztvárněním nezapře vliv anglické obytné architektury.
Nedaleká vila čp. 129–I rovněž v Klášterní ulici naproti tomu vykazuje jistou úspornost ve výrazu, přesto se v jejím celkovém řešení uplatňuje secese, nejvíce v bohaté štukatuře štítů. Koncepce obou domů znázorňuje představu vícegeneračního bydlení, to se projevuje absencí centrální haly, která je nahrazena středním schodištěm spojujícím jednotlivá obytná patra. Po skončení výstavy se z vil staly nájemní domy.
Obdobnou ukázku moderního bydlení představoval i reprezentant svébytného fenoménu dřevostaveb, montovaný rodinný dům navržený jabloneckým architektem Robertem Hemmrichem pro firmu August Möller & Söhne z Rýnovic. Dům se zároveň mohl pochlubit žhavou technickou novinkou, neboť při impregnaci dřeva bylo užito systému Wolman, přičemž firma August Möller & Söhne byla výlučným vlastníkem licence pro celé Čechy.
Ačkoliv Výstava německých Čech po svém ukončení 30. září 1906 nesplnila vysoká očekávání pořadatelů, znamenala důležitý mezník v politickém, kulturním i uměleckém vývoji města, kterému zprostředkoval přímý styk se soudobými trendy v průmyslu i architektuře a potvrdila jeho pozici nejpřednějšího německého města v Čechách. Zároveň představovala největší a nejambicióznější výstavní podnik českých Němců na našem území.
