Asi týden jsem, coby důchodce, pozorně sledoval hrající si děti na pískovišti mezi paneláky. Nejsem deviant, zajímala mě výhradně mentalita dětí předškolního věku v porovnání s mentalitou dospělých s životními zkušenostmi.
Zjistil jsem, že stálým zdrojem křiku a šarvátek na pískovišti byla neodolatelná touha vzít si hračku nebo jen špinavý kamínek, toho druhého.
Několik capartů vytrvale a přísně nařizovalo ostatním s kým si kdo může nebo nesmí hrát, co se bude stavět nebo bourat a jaké hračky se k tomu budou používat. Neúnavně popichovali jedny proti druhým. Dostali mnohokrát s křikem nabančeno, ale pokaždé se oklepali a pokračovali. Podobně dopadali i caparti, co naopak štědře rozdávali ostatním vláčky, bagry, lopatičky, kyblíčky, panenky a jiné hračky, přestože jim nepatřily. Občas si porozuměly některé děti navzájem natolik, že si spolu začaly pěkně a klidně hrát, ostatní pravidelně takovouto začínající pohodu s křikem rozmetaly.
Absolutní klid nastal na pískovišti jen v okamžiku, kdy k pískovišti přiběhl veliký štěkající pes. Všechny děti bez rozdílu okamžitě zanechaly sporů a šarvátek, zapomněly na hračky a ztichly, přitulily se k sobě, některé začaly vzlykat. Než jsem mohl zasáhnout pes utekl. Jakmile nebezpečí pominulo, pustily se okamžitě s křikem a vervou do předchozích činností.
Zásadní rozdíly v mentalitě dětí a dospělých jsem nepostřehl. Snad jen nedostatek životních zkušeností se u dětí projevil tím, že na pískovišti nezazněl jediný zásadní projev a většina šla za svým cílem přímo, bez rafinovaně zastíracích manévrů. V případě jakýchkoliv osobních neúspěchů v boji o místo nebo hračku, děti také bezelstně na sebe prozrazovaly „Já to na tebe řeknu“.
Zdeněk Hromas