Žily byly dvě sestry. Jedna se jmenovala Pravda, druhá Lež. Narodily se v jednu jedinou chvíli a to v okamžiku, kdy se z animální bytosti stal člověk. Člověk, jenž si uvědomuje sám sebe a má možnost vědomé volby. Ve zvířecí říši Pravda a Lež samostatně neexistují. Zde je vývoj řízen evolučními zákony přírody, které se sice mohou jevit mnohdy jako kruté, nicméně zajišťují dokonalou funkčnost celého systému.
Pravda a Lež ač dvojčata, zřejmě dokonce jednovaječná, nemohla být navzdory jejich společnému okamžiku zrození různější. Zatímco Pravda byla krásná, rovná a dokonalá se schopností beze zbytku věrně zrcadlit skutečnost, její dvojče Lež se narodila pokřivená, zdeformovaná a tomu odpovídal i jí vrhaný obraz, který měl s realitou světa pramálo společného. Ke všemu výše jmenovanému dostala Lež do vínku ještě krátké nohy, což je, vzhledem k možnostem pohybu, velice nepraktické a u bytosti ženského pohlaví navíc ještě i poměrně nevzhledné.
Zdálo se tedy, že to bude mít, co se existence a prosazení týče, její sestra Pravda na tomto světě výrazně snazší. V průběhu staletí se však ukázalo, že Lež se docela dobře vyrovnala se všemi svými handicapy a naopak v zájmu přežití vyvinula i strategie, které se stávaly u lidí čím dál tím oblíbenější a které si Pravda ze své podstaty nikdy nemohla dovolit. Jedním z jejích nejúspěšnějších počinů bylo to, že se naučila za svou sestru vydávat. Na základě jejího popisu se toto tvrzení jeví jako absurdní až téměř nemožné, ale nikdo dnes nepochybuje, že tomu tak je. Jak se jí to podařilo a stále více daří není zcela jasné, ale je to skutečnost s níž je třeba počítat.
Letmým ohlédnutím do historie vidíme, že to Pravda měla čím dál těžší. Vezmeme-li za příklad naši českou kotlinu, je zřejmé, že po počáteční euforii ze vzniku samostatného Československého státu začal pomalu ale jistě její ústup ze slávy. Její nedůstojné postavení a pronásledování v naší společnosti během nacistické okupace a pak především po únorových událostech roku 1948 vedly de facto k její emigraci. Opustila tuto zem spolu se všemi těmi, kterým kvůli záchraně holého života nic jiného ani nezbývalo, nebo nebyli ochotni uctívat její sestru Lež, která navlečená v nejlepších šatech Pravdy ovládla prakticky celou společnost od dělníků přes rolníky až po pracující inteligenci.
Po dvou desetiletích jí sice svitla znovu naděje na lepší život v podobě Pražského jara 1968, tato naděje však zhasla rychleji než by se kdo nadál pod pásy sovětských tanků. Pravda se ale i přes tuto brutální zkušenost z invaze vojsk Varšavské smlouvy rozhodla zůstat, vedena přesvědčením, že když ji tentokrát od její za ní převlečené sestry rozpoznalo takové množství lidí, tak se něco podobného jako před dvaceti lety již nemůže opakovat.Mýlila se.
Nepomohly ani akty zoufalství, kdy Jan Palach a jeho následovníci neváhali na její podporu přinést oběť nejvyšší – vlastní život. Následovaly další dvě dlouhá desetiletí, v jejichž průběhu se od ní většina národa odvrátila a hlásila se k ní, pokud vůbec, jen tajně, potichu a neveřejně, nejlépe pouze doma za dobře zavřenými dveřmi v úzkém rodinném kruhu. Přežila jen díky tomuto privátnímu zázemí a několika desítkám disidentů, kterým se zdála býti natolik cenná, že byli ochotni nést nelehké následky známosti s ní. Jak se blížil listopad 1989 bylo čím dále tím více zřejmé, že se její sestra, byť dokonale maskovaná a v jejích nejlepších šatech, již tak nějak okoukala a přestala být pro většinu lidí atraktivní. Vše se náhle zdálo být tak snadné a lehko dosažitelné.
Jak se to pro Pravdu v průběhu těchto posledních dvaceti let vyvíjelo, mohl sledovat sám na vlastní oči již každý z dnes žijících občanů této země. Na základě této malé nicméně o to tragičtější rekapitulace, zahrnující téměř celé jedno stolet, mě napadá, zda by si Pravda při svém věčném souboji se svou sestrou nezasloužila přeci jen nějakou podporu.
Inspiroval jsem se na přednášce bývalého libereckého primátora J. Korytáře, který vyprávěl o zkušenostech ze svého třítýdenního studijního pobytu v USA, kterého se zúčastnil ještě spolu s několika předními bojovníky s korupcí z naší republiky. Vyprávěl, že v Americe mají zákon, podle kterého je lhaní státním nebo federálním vyšetřovacím orgánům trestným činem.
Stejně jako na celém světě, tak i v Americe, a to především na vyšší úrovni státní správy, se ještě ani zdaleka nepodařilo korupci vymýtit. Mají však zkušenost, že se sice mnohdy nepodaří osobě obviněné z korupce toto její jednání přímo dokázat, ale ve snaze svoje korupční aktivity zamaskovat je vyšetřovaný téměř vždy donucen lhát. Podaří-li se mu toto lhaní prokázat, dostane se nakonec stejně tam kam patří, tedy za mříže.
Na první pohled se to jeví jako dobrý nápad. Proti však hovoří nejméně dva argumenty. Z vyššího duchovního hlediska by to byl zjevně krok zpátky, neboť by se podobným zákonem eliminovala možnost svobodné volby, která je základním stavebním prvkem celého evolučního procesu člověka. To mě však upřímně řečeno mnoho starostí nečiní, neboť zákonů které něco zakazují máme nespočet a nezdá se, že by jimi svobodná volba některých lidí byla nějak výrazně ovlivněna.
Druhým již poněkud prozaičtějším důvodem, který hovoří proti kriminalizování Lži, je scénář, který by nastal po začlenění podobného paragrafu do našeho trestního zákoníku. Za předpokladu, že by se Lež stala trestným činem, za který lze provinilce dostat za mříže a za současného předpokladu, že by se tak i skutečně dělo, by minimálně pro několik příštích let zcela zkolabovala velká část veřejné správy, nemluvě již o tom, že by nám všechny země světa musely nabídnout volné kapacity ve svých věznicích a je otázkou, zda by to stačilo.
Na závěr již zcela vážně. Jediná cesta vedoucí k nastolení vlády hezčí z obou sester začíná uvědoměním si skutečných hodnot a novým seřazením priorit u každého jedince. Čím více lidí pochopí, že soustavné prosazování a obhajování Pravdy přesahuje svým významem a celospolečenským dopadem výrazně osobní egoistické zájmy každého z nás, tím to bude mít její ošklivá a lstivá sestra těžší a těžší.
Jiří Čeček
