Liberec se připojí k těm městům, které vyvěšují tibetskou vlajku na památku povstání Tibeťanů proti čínské nadvládě, které vypuklo 10. března 1959 v Lhase.
Povstání (podobně jako některá drobnější před ním) bylo reakcí na léta 1950 – 51, kdy armáda Čínské lidové republiky zabrala většinu tibetského území. Povstání bylo krvavě potlačeno a vyžádalo si zhruba 86 tisíc životů Tibeťanů.
Město Liberec se tak připojilo k akci Vlajka pro Tibet, která v České republice probíhá v rámci mezinárodní kampaně již od roku 1996. Podle dřívějšího vyjádření mluvčích radnice se i Liberec připojuje k solidární akci, kterou lidé na celém světě vždy desátého března vyjadřují svou podporu nenásilnému boji Tibeťanů za lidská práva, svobodu a nezávislost. Jak to ale bývá, má ideologický výklad daleko ke konkrétní historické pravdě…
Fenomén podpory Tibetu je na Západě velice rozšířený a oblíbený. Získal si spoustu přívrženců, kteří zajisté myslí svou podporu upřímně a proto, jak se tomu často děje, stala se podpora Tibetu i výrazem i populismu politiků, kteří se snaží sbírat u zmíněných lidí své volební body. U tibetské otázky je to o to paradoxnější a absurdnější, že spousta lidí (včetně a předně zmíněných politiků) nemá o historii země, vlajky, ani celého současného problému příliš mnoho znalostí.
Nastupuje tu idealizace tibetské kultury a samotného, předokupačního Tibetu, jako vytouženého pozemského ráje, bájného království Šangri-la, kde ustal koloběh utrpení a znovuzrození, beránek žije v harmonii s tygrem a všemu vládne duch Probuzení a Pravdy. Snad je to, na Západě jako kolovrátek vracející se, výraz útěku z nespokojenosti s vlastní realitou. V tomto případě na bájný, daleký Východ, za jeho „moudrostí“.
Ovšem historická realita má tolik daleko do filmů s Bradem Pittem…Už sama vyvěšovaná vlajka není nic jiného než válečná standarta, kterou pro nejsilnější řeholi tibetského lámaismu (reprezentované současným dalajlámou) navrhl vyslanec militaristického fašizujícího se Japonska na počátku 20. století. Pod touto vlajkou se stihly odehrát i krvavé konflikty mezi zmíněnými řeholemi (sektami – jak je označují sami Tibeťané). Poslední taková válka proběhla ještě v roce 1948, dva roky před čínskou okupací.
O moudrosti a mírumilovnosti vládnoucí vrstvy obyvatelstva – lámů, svědčí fakt, že např. čtyři přímí předchůdci současného dalajlámy (s vyjmou toho třináctého, který zemi poněkud modernizoval) byli otráveni, často v ještě v dětském věku. Ostatně ještě za 13. dalajlámy, hluboko ve 20.století, měli kláštery plnou světskou a soudní moc, včetně moci výkonu trestů. Místní náboženští hodnostáři používali drastických trestů ( např. vypichování očí, uřezávání uší, nosů, usekávání rukou a trhání nohou, lámání vazu pomoci nošení kamenného klobouku..) za takové přečiny jako je četba jiné než náboženské literatury či studium cizích jazyků.
97 procent obyvatelstva byla negramotná a průměrný věk přesahoval něco málo přes třicet let života. O právech neprivilegovaných či například žen nemůže být ani řeč, stejně tak například o zdravotnictví (vše se řídilo náboženskými texty a kodexem). Z tohoto pohledu člověka nepřekvapí, že se pověstného ničení klášterů během kulturní revoluce v šedesátých letech 20. století účastnili především sami Tibeťané (agitujících čínských rudých gardistů bylo v zemi cca jen sto), kteří si tak vyřizovali účty se symboly bývalého útlaku.
Tibet byl zkrátka před okupací čínskou armádou (jejíž vinu krvavost nelze popřít) krutou, feudální teokracií s otrokářskými rysy. Žádná laskavá utopie a humanistickému etosu Budhova učení měl daleko asi jako středověká inkvice V Evropě k tomu Ježíšovu. Tedy zcela jiná země a jiné poměry, které jsou Tibetu vykreslovány v hlavách lidí bohatého Západu. Ostatně zmiňovaný a minulý týden vysílaný film Sedm let v Tibetu, kde hollywoodský idol Brad Pitt ztělesňuje rakouského horolezce Heinricha Harrera, je toho nejlepším důkazem.
Autoři filmu o přátelství malého dalajlámy a zlatovlasého sympaťáka nám zapomněli sdělit, že Heinrich Harrer byl od roku 1933 členem v Rakousku ilegálních, nacistických agresivních oddílů SA a postupně zde získal hodnost Oberscharführer. V roce 1938 po anšlusu Rakouska okamžitě vstoupil do NSDAP a oddílů SS, stal se oblíbencem říšského šéfa SS Heinricha Himmlera a do Tibetu byl odeslán v rámci „Himalájské expedice“, která vedle imperiálních snah měla hledat pravlast árijských polobohů, potvrdit teorie o existenci dalších světů uvnitř „duté zeměkoule“ a další nacistické fantasmagorie. Svého nacistického smýšlení i přesvědčení, že dějiny světa ovládají Židé (a mohou i za Druhou světovou válku, kterou rozpoutali pomocí kapitalistů i komunistů), se nevzdal až do své smrti. O čem asi malému dalajlámovi tak mohl vyprávět a co si povídali ještě v devadesátých letech, když se jako starci setkali…?
Proč jsme ale obsáhli tento, snad ne moc nudný, ale i tak trošku delší historický exkurz a co má souvislost s Libercem? Při pohledu na to, jak politici vyvěšují tibetskou vlajku se člověk nejen neubrání pocitu trapnosti nad pokrytectvím konaného. Ti velmi často o tibetské problematice nevědí vůbec nic a takovéto „vyjádření solidarity“, kdy před tibetskou vlajskou nezřídka panáčkují politici s tím nejhorším rejtříkem, mnohdy až dehonestuje utrpení tibetského lidu (ať pod okupační správou Číny nebo v minulosti pod krutovládou lámů).
Zároveň ale jednoho zarazí, jak je podobně pokrytecké divadlo od těch, kterým často nezáleží na lidech ve svém nejbližším okolí a které mají zastupovat, vzhledem k závažnosti tématu, vůbec možné. Ne v teokratické tyranii Tibetu nebo v Číně, kde vládne otrokářský kapitalismus bez přívlastků, ale na vzdělaném a bohatém Západě, kde je dostatek svobody a informací. Věřme, že většina, kterým Tibet leží na srdci, jednají z dobré vůle a ta neznalost v tomto případě přeci jen omlouvá.
Ale jak můžeme my sami po politicích chtít průhledné hospodaření s naším (veřejným) majetkem a vůbec celou správu věcí veřejných, dodržování demokratických a morálních zásad, když jsme sami svolni a souhlasíme s podobnými pouťovými projevy politické kultury?
Český filozof Zbyněk Fišer (Egon Bondy) ve své monografii o princi Sidhártu Gautámovi – Buddhovi zdůraznil jeden moment tohoto učení, které jej dělá přitažlivým i pro sekularizovaný Západ. Je to požadavek vzdaní se čekání na nějakou nadpozemskou spásu, ale naopak důraz na cestu racionální uvědomění si reality světa a vlastního místa v něm.Odvrhnutí přetvářky vnitřní i vnější a zaujetí aktivního postoje ke světu. A to platí jak pro jedince, tak celou společnost i veřejný život.
Jaroslav Tauchman
