Vedení města Liberce připravilo transparentní výběrové řízení na několik nemovitostí, což je jistě dobrým signálem, a to zejména v Liberci, který si zažil s prodejem svého majetku za posledních dvacet let svoje.
Nicméně ani tento fakt nepomůže nic skutečnosti, že se město (opět a pokolikáté už) zbavuje jedné památky, jejíž umělecký výraz vytváří liberecký genius loci a činí Liberec Libercem.
Vila na pomezí dnešní Husovy ulice (dříve Heinrich Liebieg Strasse) a Bendlovy ulice (Kammerberg Strasse) je jedinečnou ukázkou meziválečné architektury sudetoněmeckého prostředí. Vila byl postavena pro policejního inspektora Adolfa Simona podle návrhu věhlasného architekta Franze Radetzkého v roce 1928.
Franz Radetzky postavil v našem městě několik dalších staveb, které jsou dnes neodmyslitelnou součástí architektonické tváře města. Jmenujme např. dům čp. 1035 na Pavlovické ulici nebo čp. 1051 na ulici Zhořelecké (oba realizoval jako podnikatelský projekt rovněž pro policejního radu Simona mezi lety 1926-28). Ovšem zřejmě nejznámější realizací Radetzkého architektonického umění je restaurace Ruprechtický dvůr na Náměstí Míru v Ruprechticích z roku 1929 (restaurace a činžovní dům „Repre-Rupre“ v Ruprechticích), která se, díky geniálnímu skloubení exteriéru a interiéru dostala do učebnic architektury a dějin umění.
Po válce (od roku 1953) začala Simonova vila sloužit jako kojenecký ústav. I díky tomu zůstal zachován její interiér, původní výzdoba ,exteriér, ale například i tehdejší technické vymoženosti domu v nebývalé míře. Za zmínku stojí zdobené schodiště, krb, vestavěný kout, sedací soupravy, ale například i ojedinělé art decové vitráže oken.
Vila je tedy výjimečná hned ve třech ohledech. Jednak v sobě, s příslovečným Radetzkého rukopisem, skloubí prvky neoklasicismu a meziválečného dekorativismu a za druhé je ojedinělá svou původní zachovalostí. Zároveň lze Radetzkého práci (spolu např. s architekty Kühnem a Fantou) považovat za typicky německý a regionální jev v dějinách architektury a je proto nepostradatelným prvkem pro liberecký genius loci.
Privatizaci památek často (a často i v Liberci) provází jejich devastace z důvodu nešetrného zacházení ze strany nových majitelů. Je neoddiskutovatelným faktem, že památka jako Simonova vila si zaslouží, už jen pro svou libereckou specifičnost, ohleduplné a důstojné zacházení a její budoucnost by měla být předmětem odborné i politické diskuse. Její privatizace se proto nejeví jako vhodná forma nakládání s touto památkou.
Rada města byla na všechny tyto souvislosti včas a řádně upozorněna, přesto to její záměr vilu prodat neoblomilo, resort náměstka kultury se k prodeji rovněž nijak nevyjádřil.
s využitím odborné literatury Jaroslav Tauchman
