Asi to bude nadcházejícími volbami do zdejšího zastupitelstva, ale samotné srdce města Liberce čeká významný, urbanistický zásah. Přímo před radnici se po několika desetiletích vrátí kašna. Liberec byl po dlouhou jedním z mála českých měst, kterému vodní, architektonický prvek v jeho centru, vyjma moderního vodotrysku před budovou Domu kultury v dolní části centra, povážlivě chyběl. Podle nejrůznějších anket a průzkumů ve zdejších médiích je znovuumístění „Neptunovy kašny“ na hlavní náměstí libereckou veřejností nadmíru pozitivně. Slavnostní otevření je naplánováno na sobotu 31.7. 2010, proto dnes přinášíme starší článek na toto téma. Pojďme se tedy poohlédnout za, někdy v lecčem pro naše město signifikantní, historií libereckých kašen..
Již v 16. století se obyvatelé nepříliš významného městečka Reichenberg na severu české země rozhodli pro zřízení prvních městských vodovodů. Byly přitaženy z úpatí Jizerských hor, z oblasti dnešních Ruprechtic. Velikosti, bohatství a významu horské obce, které teprve roku 1577 udělil císař Svaté říše římské a český král Rudolf II. městská privilegia a práva, odpovídal i vzhled zdejších kašen. Stejně jako drtivá většina dosavadních staveb ve městě byly i tehdejší kašny dřevěné. Zásluhu na dalším zřízení a rozšíření městských vodovodů měl posléze i schopný (a zejména všehoschopný) vévoda frýdlantský, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který město Liberec pojal coby svou dílenskou a materiální základnu (založenou na textilní malovýrobě) pro svou rozšiřující se válečnou mašinérii a bezohledné imperiální plány.
Zakázka na kamennou kašnu byla vedením zdejší radnice vypsána teprve na sklonku 18. století, k její (pozměněné) realizaci ale došlo až po napoleonských válkách, roku 1820. První liberecká, kamenná kašna byla dílem Johanna Wewerky a představoval ji členitý kamenný bazén s se sloupem uprostřed, jehož vrchol tvořila stylizovaná, zdobená kamenná váza. Kašna se nacházela na Novoměstském (dnes Sokolovském) náměstí.
Jak město pomalu, ale (díky neodvratně se blížící průmyslové revoluci) jistě bohatlo, pomýšlel zdejší magistrát i na více reprezentativní kašnu na náměstí Staroměstském, dnešním Dr. E.Beneše. Roku 1823 získal, po měsících váhání, zakázku sochař Albert Linke z nedaleké Jitravy. Motiv ani provedení kašny nebylo nijak originální – jednalo se o tehdy oblíbený motiv antického boha Neptuna s trojzubcem, který stojí na delfínovi, z jehož tlamy crčí proud vody. Pozdně klasicistní kašna si ovšem získala srdce libereckých obyvatel a vhodně doplnila náměstí se starou radnicí. V této podobě bude kašna stát před libereckou radnicí i letos.
Problém nastal na konci 80. let 19. století, kdy se město rozhodlo postavit novou radnici. Již na akvarelu návrhu radnice F. Neumanna od R. Alta, znázorňujícím nově zastavěné náměstí s historizujícími činžovními domy (tak jak náměstí známe dnes), je umístěna ve středu nová figurální kašna. Zbořením staré radnice roku 1893 se v ploše náměstí ocitla Neptunova kašna v nepřirozené poloze východní části náměstí, mimo osu dominantní nové radnice. Proto byla roku 1896 rozebrána a přemístěna na střed náměstí. Při této příležitosti došlo k restaurování kamenných dílů a na nově instalovaný bazén zhotovil liberecký zámečnický mistr Anton Hein ozdobnou obvodní mříž v historizujících formách. Restaurovaná kašna by tedy i letos měla stát zhruba v místech, kam byla přemístěna na konci 19. století (viz foto).
Když pak roku 1904 vznikla iniciativa na postavení nové kašny před radnicí, zdálo se, že Neptunův čas se nachýlil. Do iniciativy libereckých stavitelů a sochařů však zasáhl roku 1905 českoněmecký sochař Franz Metzner svým návrhem kašny pro libereckou výstavu roku 1906 a přáním a nabídkou ponechat toto dílo právě na Staroměstském náměstí. Vlna odporu z místních kruhů vůči této nabídce pak na řadu let paradoxně uchránila Neptunovu kašnu na místě před radnicí. Až po téměř dvaceti letech bylo rozhodnuto Metznerovu kašnu instalovat a vyvstala otázka, kam přemístit Neptunovu kašnu. Nakonec bylo vybráno Hrnčířské náměstí (dnešní Nerudovo) a v létě roku 1925 se přenos uskutečnil.
V novém prostředí bylo sice umístění kašny vhodnější vzhledem k okolní zástavbě, ale řada libereckých občanů vnímala přemístění jako degradující pro tak oblíbené dílo. V libereckém tisku pak proběhla k tomuto tématu dosti ostrá polemika, odsuzující Metznerovo dílo jako příliš německé a hájící oblíbenou kašnu. Bylo však již rozhodnuto a v roce 1926 se vodou naplnily obě kašny. Neptunova kašna nakonec měla příznivější osud a přežila bouřlivá 40. léta. Postupně se však stávala nefunkčním a chátrajícím dílem, u kterého se postupně ztrácely detaily (trojzubec).
Ale zpět k tak řečené Metznerově kašně. Jak bylo řečeno, tato kašna se objevila na libereckém náměstí před radnicí až o celých dvacet let později, než bylo plánováno. Původně byla představena jako štukový model na liberecké „trucvýstavě“ (u liberecké přehrady) roku 1906. Tato výstava byla pojata jako opoziční vůči české Zemské výstavě roku 1891 v Praze a měla prezentovat výsledky moderního průmyslu, umění i života sudetských Němců. Nacionalistická pýcha, který stála za zadáním zakázky nové, moderní, secesní kašny stála i za zdržením její instalace, kdy musela přečkat válečné roky 1914-1918 a změny na mapě Evropy, i jejím konečným pádem, po druhé světové válce.
„Metznerova kašna“ měla být jakýmsi symbolem schopností člověka na počátku 20. století, jak se to ostatně snažila dokládat i celá výstava. Nad zkrocenými přírodními živly – klečící figury uprostřed oceánů – dva bazény nad sebou, na architektonickém sloupu, tvořeném reliéfními pásy stylizovaných postav držících se okolo ramen, se tyčila hrdá figura atletického muže, sklánějícího hlavu k symbolu energie v podobě svíce, kterou postava držela v pokrčené pravici (viz foto).
Jak bylo zmíněno, po osvobození republiky od německého fašismu, byla kašna ve víru poválečných nacionalistických vášní mylně označena za symbol „germánské nadřazenosti a rozpínavosti“ (již v meziválečných letech si u libereckých Čechů získala přezdívku „Siegfried“), proto byla stržena, rozbita, rozdrcena a použita k výstavbě cest. Město pod Ještědem, tolik zkoušené nacionálním šílenstvím 20.století, tak přišlo o originální, secesní uměleckou kašnu, která mohla být ozdobou i pýchou pro nynější i budoucí generace..
s využitím studií libereckého historika umění Jana Mohra, Jaroslav Tauchman
