Když už i pod Ještěd dorazilo jaro, rozhodli jsme se udělat náš první jarní (a vlastně i první letošní) rozhovor s někým mladým, a to nejen věkem, ale především srdcem.

Že se kultuře v Liberci příliš nedaří, respektive tu umírá a je zabíjena, netřeba zdůrazňovat a zmíněno to bylo častokrát. Umění je totiž málokdy rentabilní, natož výdělečné. A to jsou kritéria, která v Liberci rozhodují. Nicméně kulturní tvorba, umění samo, je nutkavou a znepokojivě vzrušivou potřebou člověka i celé společnosti.

A když v jejích horních patrech vládne mrtvolné ticho, doprovázené maximálně trapným snobstvím, ze sklepů se často ozývá řev. Jaká je tedy situace na liberecké undergroundové „kulturní frontě“? Jak silné jsou její zbraně a jak početná její vojska? Situaci nám snad přiblíží členka hned několika zdejších uměleckých a kulturně-tvorných skupin vystupující pod jménem Aka 47 …

Můžeš se stručně představit, včetně Tvé doposavadní tvorby…?
Tvořím pod pseudonymem Aka 47, jmenuji se Andrea Pekárková, je mi 25 let a narodila jsem se v Hradci Králové. Do Liberce jsem se přestěhovala před 5 lety kvůli studiu na TUL. Dosáhla jsem bakalářského vzdělání v oboru Textilní návrhářství a technologie, v současnosti studuji obor Vizuální komunikace – digitální média u Doc. Stanislava Zippeho. Intenzivnější tvorbě se věnuji něco málo přes rok a za tu dobu jsem se zúčastnila 5ti výstav. Pracuji nejčastěji s videem, tvořím grafiku, v současnosti se snažím proniknout do světa VJingu a velice ráda se věnuji i instalacím a objektům. Sem tam si zakoketuji s literaturou, což je ale ojedinělý jev a minimálně jednou do měsíce si střihnu roli DJky, beru to jako příjemnou změnu.

Zmínila jsi, že Tě do Liberce přivedla studia. Jak Ti naše (možná už i Tvé) město přirostlo k srdci?
Liberec je jedinečné město. Měla jsem to štěstí proniknout mezi mladé Liberečáky v podstatě už od začátky pobytu a jsem za to velice ráda. Existuje tady zvláštní semknutost a solidarita mezi všemi možnými subkulturami. Tenhle kraj zažil dost dramatických událostí a myslím, že se to na jeho obyvatelích svým způsobem podepsalo, je zde specificky přátelská atmosféra. Pro mě jako pozorovatele, který vyrostl v klidném, ospalém a tak trochu studeném „vnitrozemí“ je to skutečně zážitek. Navíc se v Liberci pekelně dobře spojuje město s přírodou, takže já osobně jsem tady skutečně spokojená.

Jak vidíš pozici výtvarného umění v Liberci? Potažmo umění i kultury vůbec? Je, podle Tebe, Liberec kulturním městem?
No, Liberec popravdě moc umělecky nežije. A když se něco objeví, většinou se nejedná o nic moc progresivního, což je škoda. V oblasti výtvarného umění je nejvíce zastoupena malba, kresba a fotografie. Nemůžu říct, že jsou tyto disciplíny vyložená nuda, ale existuje celá řada nových médií, která jsou zbytečně opomíjená a vypadá to, jakoby sem na sever informace o jejich existenci ani nedorazila. Z čeho jsem byla v Liberci nadšená byly sochy v ulicích, jejich nainstalováním se zde objevili dost kvalitní umělecká díla od současných sochařů a konečně se tak trochu rozvířily vody.

Spolupracuješ nějak s místními mladými umělci? Bují zde nějaký kulturní či umělecký „underground“?
Existuje zde skupina Drink art, jejíž jsem členkou. Tato skupina sdružuje mladé lidi, co mají chuť tvořit, ať už jde o malíře, fotografy, divadelníky, DJs a další. První ročníky výstav probíhaly v Jablonci, letos v září a v prosinci se už vystavovalo ve starých lázních. Pod hlavičkou Drink artu se konají různé žonglovací a kreslící workshopy. V současnosti se věnujeme tvorbě ilustrací na poezii vytvořenou členy skupiny. Jinak jsem členkou dalších dvou skupin – Gang Bang a Π Robots (Pí Robots).

V současnosti pracujeme na vzájemném propojení a doufám, že brzo proběhne výstava v jednom celku. Většinou se věnujeme vizuální tvorbě, ale s Janem Kyselou z Gang Bang se věnujeme i hraní hudby na různých akcích. Tento pátek navíc v Jabloneckém Zion klubu proběhne se členy Pí Robots party s názvem Videodrom, kde budu kromě hraní i VJovat. Jinak co se týče undergroundu, ten se dá dobře nahmatat v různých subkulturách, kde má spíš ale hudební podobu.

Co, popřípadě, které umělecké proudy či konkrétní umělci a skupiny Tě nejvíce oslovily?
Hodně mě láká kritické umění, malinko s ním koketuji, ale ještě jsem nedosáhla stupně, kdy bych se mu věnovala naplno. Oslovují mě skupiny jako Guma Guar, Ztohoven, Rafani a další. Vzorem je pro mě tvorba Romana Týce. Mimo jiné mě například nedávno velice pobavila výstava Krištova Kintery v pražské Galerii Jiří Švestka. V umění mám ráda drzost, zábavu, vtip. Kvalitní dílo je pro mě to, které má v sobě lehkost a jakousi „vyhlídku na naději“. Dílo by mělo být jasně srozumitelné, může diváka lehce „profackovat“, ale vždy mu musí vyjít vstříc. Mám trošku didaktické sklony =) Vyloženě mě odpuzuje kvazi akademičnost a prvoplánová nabubřelost.

Jak vidíš propojení umění a společenské angažovanosti?
Na území umění je výrobní prostředek hra, můžou se zde trošku naťukávat hranice, zkoušet kde například začíná a končí tolerance společnosti k různým minoritám. Nedávno jsem si dělala takový malý sociální průzkum a z výsledku jsem byla dost šokovaná. Největší skupina dotazovaných byla z řad vysokoškoláků a přesto jsem se setkala s neuvěřitelným množstvím intolerance.

Za jednu z nejvtipnějších vět považuji „nejsem rasista, ale cikány nesnáším“, to je skutečná perla, bohužel používaná 95% lidí. Ve společnosti chybí otevřenost, soucit, schopnost kritického individuálního náhledu. Bezdomovectví, jiná barva pleti nebo třeba jiná sexuální orientace je stále téměř zločin. Umění se dá použít jako lakmusový papírek společnosti, na druhé straně i jako masér naší schopnosti nenechat se uspat a uchlácholit například masmédii .

Těžší už je však právě zpětná vazba, v současnosti není o umění moc zájem, ještě stále je považováno za přežitek. Galerie zejí prázdnotou, do divadla se chodí v oblecích a pletených vestách se stříbrnou nitkou na Shakespeara a tím to hasne. Z tohoto důvodu souhlasím s přímými akcemi ve veřejném prostoru, sama jsem však nevytvořila takovou šupu, abych se něco odvážila uskutečnit. Člověk se totiž většinou musí lehce otřít o zákon, aby věc měla účinek, takže čekám na tu správnou chvíli, kdy se propojí dobrý koncept, správný čas a správné místo. Vyčkávám trpělivě, a jak víme – trpělivost přináší růže… =)

Zpět k Tvojí aktuální prezentaci v prostorách Malého divadla. Podle pozvánky je propojena s v Liberci aktuálně uváděným představením „Googling and fucking“, přibliž nám, prosím, obojí.
Googling and fucking je divadelní hra, mluvící o současném světě mladých lidí. Kdo není na Facebooku, jakoby žil jen napůl, Internet, elektronická komunikace, lidské vztahy, jejich rozpady a patálie, osobní počítače jako štíty, ale i spojky. Autorem hry je herec Tomáš Dianiška, který mě vyzval k vytvoření výstavy ve foyer Malého divadla. Moje instalace do určité míry dokresluje náladu představení, např. ve hře jsou výrazným prvkem zářivky, které jsou i součástí mojí aktuálně nainstalované práce.

Vtipné na tom je, že obě věci vznikaly nezávisle na sobě a došlo k překvapivé shodě, které jsme si všimli až po instalaci ve foyer divadla. Chystám už první obměnu výstavy, prostor mi je k dispozici do začátku léta, hodlám si tam pěkně výtvarně zablbnout a velice se na to těším.

Vzhledem k zaměření našich stránek – je ještě něco, co Tě v Liberci štve a co by se (či přímo jak) mělo změnit?
To co mě štve se bohužel už změnit nedá a je to přehlcení centra města nákupními domy. Největší průser je pro mě zbourání Ještědu – Tesca, to vyloženě považuji za projev vysokého stupně stupidity a arogance. Také park by centru prospěl spíš než tuny betonu, které se budou horko těžko odstraňovat, až komerční budovy přestanou z jakéhokoliv důvodu sloužit.

Pozveš nás a naše čtenáře na nějakou aktuální akci?
V současnosti bych čtenářům doporučila festival Jeden svět, který bude na různých místech probíhat až do 10.4.2010 . Ráda bych čtenáře pozvala na svoje stránky stránky , kde neustále aktualizuji informace o mých aktivitách a kde se nachází moje kompletní portfolio prací.

Tak díky za rozhovor a prosím, snaž/te se, už kvůli Liberci…