O smutném osudu liberecké kulturní památky, kapucínského konventu v Jungmannově ulici, jsme Vás informovali již dříve. Veskrze v souvislosti s jeho novými majiteli, napojenými na ODS nebo o vystěhování matek s dětmi, které zde našly útočiště, což bylo pro prodávajícího – katolickou církev, druhotným prvkem při realizaci obchodu. Podívejme se ale na kulturně historický význam i souvislosti této památky, která v samém centru Liberce tolik ostudně chátrá. Snad se nám, v porovnání s dneškem, podaří postihnout závažné rozdíly i shody s dobou, kdy tento církevní objekt vznikal. Jako výchozí a zároveň stěžejní bod nám bude sloužit závažná a průlomová práce o této památce z pera mladých libereckých kunsthistoriků Aleny Řičánkové a Jaroslava Zemana, která čeká na své brzké vydání ve sborníku Národního památkového ústavu v Liberci.

Kapucínský hospic s kostelem sv. Máří Magdaleny (v dnešní Jungmannově ulici, nedaleko budovy libereckého soudu) představuje jednu z nejpozoruhodnějších a nejkvalitnějších sakrálních realizací v Liberci. Areál vybudovaný v letech 1909–1911 je díky době svého vzniku nejmladším kapucínským konventem na našem území. Jeho stavbu lze zasadit do kontextu s výraznou dobovou vlnou moderních sakrálních staveb, které byly pro severočeskou oblast do značné míry příznačné. Tato vlna souvisela s místní průmyslovou konjunkturou, jež zasáhla druhdy poměrně nevýznamná sídla – za všechny lze uvést Zascheho starokatolický kostel v Jablonci nad Nisou, „Lutherburg“ v Novém Městě pod Smrkem od architekta Bartninga či evangelické secesní kostely architektů Schillinga a Gräbnera v Hrobě a Duchcově.

Autoři konventu Max Kühn a Heinrich Fanta patří mezi čelné představitele liberecké architektury 1. poloviny 20. století a jejich význam potvrzuje celá řada realizací nejen v Liberci, ale i blízkém a vzdáleném okolí. Mezi nejvýznamnější patří bezesporu tři výjimečné „secesní“ kostely, které byly shodou okolností postaveny během pouhých pěti let. Ty spojuje vedle osobností tvůrců rovněž identické konstrukční řešení, které bylo takřka k dokonalosti dovedeno právě v případě kapucínského kostela. První společnou realizací Kühna a Fanty byl kostelík Panny Marie U Obrázku postavený na známém poutním místě v Liberci – Ruprechticích v letech 1906-1907. Po jeho dostavbě následoval farní kostel sv. Antonína Paduánského, postavený tamtéž v letech 1909–1910, a nakonec kapucínský hospic v Liberci s kostelem Máří Magdalény z let 1909–1911. Všechny tři kostely měly společné označení „Jubiläumskirche“ (titul jubilejní stavby propůjčoval císař po posouzení žádosti C. K. Ministerstvem kultu a vyučování) vzhledem k době výstavby, která probíhala během oslav 60. výročí vlády císaře Františka Josefa I.

Hlavní kvality uvedených objektů spočívají především v nedogmatickém užití historizujícího tvarosloví, které lze v uvedených případech označit za soudobou formu eklektismu, přičemž důležitou roli v tomto případě sehrála rovněž místní pozdně barokní a klasicistní architektura. Lokální tradice hrály klíčovou roli i v pozdějších, již samostatných realizacích Maxe Kühna, a vyvrcholily posléze v jeho inklinaci k tzv. heimatstilu.

Pro stavbu kostela byly Marií Paulinou von Liebieg zakoupeny značně svažité pozemky a na stavbu byly použity peníze z fondu Nadace pro stavbu třetího katolického kostela v Liberci. Rozlehlá zahrada, obklopující konvent sloužila dle dochovaných fotografií patrně z části jako městský park, a tak se zde můžeme setkat také se značně kuriózním řešením veřejných toalet, pro které byl využit prostor pod schodišťovou rampou po straně kostela. Značná svažitost terénu následně ovlivnila dvouetážové řešení kostela. Celý areál byl postaven ve dvou fázích, nejdříve kostel (1910) a posléze kapucínská rezidence (1911). Samotná náboženská kontinuita místa je poměrně dlouhá, neboť v místěse se nacházela rovněž drobná kaplička zasvěcená Panně Marii, vybudována na náklady libereckého měšťana Bernarda Riegera v roce 1735.

Dispozičně kostel vychází z typu raně barokní baziliky typu Il Gesu se silně převýšenou hlavní lodí a bočními kaplemi vloženými mezi opěrný systém. Inspirace vrcholným barokem se omezuje pouze na hlavní průčelí, zejména na konvexně-konkávní portikus, který vzdáleně připomíná řešení vstupu Fischerova Kollegienkirche v Salcburku. Pozoruhodné je především technické řešení kostela, při kterém bylo užito nejmodernějších materiálů, používaných u průmyslové architektury. Díky skořepinovým železobetonovým klenbám, které jsou zavěšeny na unikátním ocelovém krovu, využívajícím systému tzv. příhradových vazníků, bylo docíleno jejich značného převýšení vůči přízemí s bočními kaplemi.
Jednotlivé kaple a závěr kostela jsou architektonicky orámovány klasicizujícími železobetonovými sloupy.
Pozoruhodným technickým prvkem je podlahový systém vytápění kostela průduchy, vedenými do prostoru lodi z kotelny v suterénu pod kněžištěm, který byl využíván také jako skladiště dřeva a koksu.
Z někdejšího vybavení kostela se dochoval (a to jen částečně) pouze hlavní oltář. Původně byla každá z bočních kaplí nadána oltářem spolu se zpovědnicí a na překladu velké mariánské kaple a po stranách vítězného oblouku se nacházela sochařská výzdoba. Ve vítězném oblouku to byly alegorie Víry a Naděje, na překladu mariánské kaple skupina Kalvárie. Koncept oltářů odpovídal kapucínské ikonografii, ale zároveň byl ovlivněn pojmenováním kostela „Kaiser Franz Josef Jübilaumskirche“, což se projevilo v případě zasvěcení dvou nejdůležitějších bočních oltářů u závěru sv. Františkovi a sv. Alžbětě Duryňské na počest panovnického páru. Formální řešení mobiliáře bylo v jednotě s barokizující architekturou kostela.

Jak bylo řečeno a jak se každý může přesvědčit, kostel i kapucínksý hospic dnes ostudně propadá zkáze. V minulosti byly zvažovány důstojné návrhy, jak tuto odsvěcenou památku zachránit. Jmenujme příkladem třeba nápad vybudovat v prostorách kostela síň, která by sloužila pro slavnostní ceremonie (nejen) liberecké univerzity, ale i pro kulturní akce nebo vědecké akce a setkání. Jenže univerzita nemohla nabídnout tolik, kolik by církev požadovala.

A tak nakonec právní zástupce katolické církve, advokát, kterého později policie přímo „chytla za ruku“ při braní úplatku v jiné kauze (ZDE), prodal celý bývalý kapucínský konvent firmě, za kterou jedná bývalý zastupitel za ODS a známý spekulant s nemovitostmi, Jiří Zeronik. Matky s dětmi, které našly v někdejším kapucínském hospici útočiště se musely také poroučet, nicméně dostaly alespoň pětiletou lhůtu na nalezení jiné střechy nad hlavou. Překážely záměrům nového majitele i převodu jeho peněz za konvent na církevní účty.

Nový majitel chtěl původně kostel zbořit a na jeho místě postavit hotel, na naléhání památkářů i některých architektů (a také díky statutu kulturní památky) od záměru ustoupil a souhlasil s přestavbou. V současné době se ale nic neděje, snad tedy nenastane doba, kdy budou stavby natolik poškozeny (klimatem, vandaly, náhodnými zásahy – nebylo by to v Liberci u historických budov poprvé ), až se budou muset strhnout..

Liberecký kapucínský konvent jakoby stále přicházel pozdě. V době jeho vzniku měl sloužit jako propagandistická základna habsburského státu a jeho ideologického sloupu, katolické církve. Ale v průmyslovém Liberci začátku dvacátého století, kdy zdejší buržoazie obracela oči spíše k prušáckému Německu a mezi dělníky natrvalo zahnízdily socialistické myšlenky, nemohli kapucínští bratři dějinně uspět. Ani první republika, vzešlá z habsburských trosek, nedopřávala sluchu katolické ideologii a po válce a během minulého režimu byly propagandistické cíle, se kterými kapucíni do Liberce přišli dávno za horizontem dějin. Navíc patriotická orientace stavby na měšťanskou (a německou) kapitolu dějin Liberce, jí v očích tehdejší ideologie asi moc nepřidávala. To vše ale bohužel provázel i materiální úpadek vyjímečných staveb, které těmto cílům měly sloužit. Jak měl dopadnout a jak vypadá kapucínský konvent dnes, bylo naznačeno výše.
Jakkoliv byla doba vzniku konventu, pohledem dneška, s policejním charakterem utlačovatelského státu, v předehře k světovým válečným jatkám,strašná a nepředstavitelná, produkovala tvář města v nesrovnatelně kvalitnější podobě, než je tomu dnes. Ostudou i artefaktem té naší doby, která pod Ještědem zanechá Plazu a Palác Syner, je, jakým způsobem nakládá s tímto vyjímečným a unikátním dědictvím.