Pouhý měsíc po volbách už novopečený náměstek primátora Milan Šír (ČSSD), opojený postem, o kterém by ve skutečně demokraticky fungující společnosti mohl jenom snít, lže jako když tiskne. Zalhal novinářům v tak závažné věci, jakou byla likvidace bývalé zastupitelky Marie Pavlové. A na konferenci strany se vědomou lží ještě veřejně chlubil. Jak asi bude lhát náměstek Šír v budoucnu, při spravování veřejných záležitostí města? Bude mu po této zkušenosti vůbec ještě někdo v něčem věřit?
Milan Šír, též okresní předseda strany, vysvětlil svou lež geniálním argumentem – lhal proto, aby si stranické prádlo vyprali sociální demokraté sami, bez novinářů. Kdyby byl jen o chlup chytřejší, nelhal by, ale použil tu v politických kruzích už notně otřepanou frázi – „nebudu to komentovat.“
Děje se to v každé straně, nejen v ČSSD – kdo je nepohodlný, kdo stojí v cestě našim budoucím většinou materiálním ziskům, toho hodíme přes palubu. Neboť politickou stranu považuje značná část politiků zcela samozřejmě a automaticky za odrazový můstek k výnosnému korýtku, k milionovým zakázkám, k zajištěné budoucnosti pro sebe, svou rodinu, pro kamarády nebo svou firmu. Proto tvoří členskou základnu nejsilnějších stran tolik pracovníků stavebních a dalších soukromých společností. Většina z milionu členů KSČ vlezla do strany v bývalém režimu z úplně stejných pohnutek – aby se měli dobře a měli od režimu klid.
Posttotalitní doba je prošpikována totalitními praktikami. Komunisté lhali poddanému lidu celých čtyřicet let. Jejich praktiky přežily jejich vládu. A lid se naučil jednoduchému pravidlu – když bude poslouchat, nebude protestovat, odporovat, kritizovat a někde vyčnívat, když dá pokoj těm nahoře, dají i ONI pokoj jemu.
Co se od té doby změnilo? Kdo tvoří ve stranách onu „demokratickou“ většinu, která rozhoduje třeba o likvidaci kolegů s jiným názorem? Jsou to skutečně otevřené hlavy, které do strany vstoupily kvůli idejím a které by se kdykoli obětovaly pro blaho občanů? Anebo to jsou jen nějak zavázané naverbované hlasovací stroje, řízené třeba obavou, že bez veřejných zakázek firmy ztratí práci? Zuří ve stranách boj argumentů a pronikavých myšlenek, anebo jen bitva o co největší osobní prospěch? Vyhrává ten, kdo dokáže do strany přivést víc „svých“ lidí. Ten má pak při hlasování většinu. Pak dochází k tomu, že velká města řídí zvláštní existence, nastrčené figurky bez vysokoškolského vzdělání (v padesátých letech také vysoké stranické a státní posty obsazovali úderníci od strojů). Jejich jediným úkolem je lobbing ve prospěch nějaké firmy. Jan Šebelka nazval koalici ČSSD a ODS na liberecké radnici svatbou dvou stavebních firem, Syneru s Imstavem. A má naprostou pravdu.
Hrdost náměstka Šíra na vlastní lež perfektně zapadá to tohoto schématu. Nelze se divit ani tomu, že jeho kolegyní v Radě města se následkem systematické likvidace konkurence ve straně stala žena (Jana Kašparová), která byla před časem přistižena při krádeži vlajky Evropské unie. A nelze se divit ani tomu, že si jako svého krajského předsedu stále na Liberecku hýčkají tak morálně a politicky zdiskreditovanou osobu, jakou je exposlanec Michal Kraus.
Říká se, že politik, který není v médiích, jakoby neexistoval. Jestliže v novinách nějaký funkcionář strany záměrně lže, pak by si zasloužil, aby se jej žádný novinář alespoň rok na nic nezeptal. Aby se jméno onoho politika nikde neobjevovalo. Tak se z něj stane, byť jen na krátký čas, mrtvý politik.
Zuzana Minstrová
