Liberecký novinář a spisovatel Jan Šebelka je samorost. Lidé ho mají rádi. Rádi ho čtou a pokud ho znají, rádi s ním klábosí a mluví o věcech vážných i nevážných. Za svou literární činnost dostane i Medaili města Liberce. Nicméně i v Liberci je pár lidí, kterým leží v žaludku. Většinou jsou to ti, kteří si myslí, že městská kasa tu je pro ně jen proto, že si dovedli koupit pár politiků a "taky novinářů". Nikoliv ovšem Jana Šebelku. Tak holt Jan Šebelka dostával medaili na dvakrát. 

 

Stanete se držitelem Medaile města Liberec, byť na podruhé. Máte z toho radost?

Něco lehčího by tam na začátek nebylo? Jsem spíš v rozpacích, mám pochyby, jestli jsem ji měl dostat právě já a proč. Když si člověk probere jména lidí, kteří ji získali přede mnou, mnohé znám osobně a vážím si jich, nejsem si jistý, jestli se s nimi můžu srovnávat. Na druhou stranu člověku vždycky udělá dobře, když někdo jeho práci, o které sám často pochyboval, ocení.

 

Půjdete si tedy pro Medaili?

Koupím si sako a půjdu. Byl bych nevděčník, kdybych nešel.

Překvapilo vás, že Vám ocenění dávali na dvakrát? Že s Vámi měla problém liberecká ODS asi nikoho nepřekvapí, ale že byli proti někteří představitelé ANO, to překvapení trochu bylo. Čím si to vysvětlujete?

Nevím, jaké měli argumenty. Z lidí, kteří za ANO sedí v zastupitelstvu, znám osobně jen Marka Vávru. Nikoho jiného jsem v životě neviděl a ani o nich neslyšel. Takže bych to viděl na úspěšné lobování party, která mě nemá ráda. Tak to v politice chodí.

 

Pamatuju si, jak jste se před dvaceti lety nebál psát třeba o výstavbě arény, spalovny a dalších kontroverzních libereckých zakázkách i krocích zdejší garnitury… Dělal Vám někdo problémy již tenkrát?

Měl jsem mnohokrát noční výhružné telefonáty, ale myslím, že nebyly přímo od politiků. Spíš to byli lidi napojení na určité firmy a zájmové skupiny. V Americe se tomu říká Deep State a je zajímavé, že dodnes tento „hluboký stát“ v téměř stejném složení Liberec řídí.

V tu dobu, mluvím o konci devadesátých let, se začal rozšiřovat nešvar, který vyrostl do obřích rozměrů. Politici začali volat šéfům novin, firmy tlačily na jejich inzerci… Pamatuju, jak za mnou jednou přišla paní Zuzana z inzerce a řekla, že ji nabídli proinzerovat dvě stě tisíc, když přestanu psát o spalovně. Vzkázal jsem jim po ní, že když mi dají milión, tak přestanu.

 

Proč vás vlastně tenkrát z Libereckého dne vyhodili?

Nechme to ležet. Proč se patlat ve dvacet let starých fekáliích. Ještě bych se ale vrátil ke zmíněným telefonátům. Co byla před dvaceti lety výjimka, je dneska běžná praxe. Mluvil jsem loni na toto téma s jednou šéfredaktorkou, která z toho byla na prášky. Ale to je na úplně jiný rozhovor. Mohl by mít titulek: Do jakých pekel se dostala česká žurnalistika za posledních dvacet let.

 

Zastali se vás zastupitelé Změny, mluvili o tom, jak jste, po svém propuštění z novin, dostával slušně zabrat. Můžete to trochu přiblížit?

Poté, co mě vyhodili, jsem si založil PR agenturu. Znal jsem spousty vlivných lidí a firem, ale všude jsem narazil. Později jsem se dozvěděl, že kluci, co spolu mluví, na mě uvalili embargo. Šlo to tak daleko, že mi knihkupec napojený na radnici odmítl prodávat knihy. V tu dobu jsem doslova žral trávu.

 

Medaili vám nedávají jen pro vaši novinářskou, ale i spisovatelskou činnost. Na svém kontě pěkných pár titulů již máte. Vím, že je to asi hloupé, ale kterou svou knížku máte nejraději?

Kdybych byl opravdový spisovatel, tak bych odpověděl, tu, kterou jsem ještě nenapsal. Myslím, že se mi povedla kniha – rozhovor Byl jsem tobruckou krysou, kterou jsem napsal s legionářem Stanislavem Hněličkou, nebo vzpomínky na Gustava Ginzela – Podivín, který okrášlil svět. Mrzí mě, že se neujaly Liberecké rozhovory, což je deset zajímavých lidských osudů, deset dramat, deset námětů na román. Vydal jsem ji svým nákladem v počtu tisíc kusů. Říkal jsem si, že by si ji mohl každý stý obyvatel Liberce koupit. Hodně jsem prodělal. Mimochodem, mnozí z knihy dostali Medaili, kvůli které tento rozhovor vznikl.

 

Dnes žijete v Jizerkách. Odpočíváte, nebo připravujete něco dalšího?

Neumím odpočívat. Pracuju, nebo se válím, nebo dělám dříví na zimu. S bývalou kolegyní Petrou Laurinovou z Domu česko-německého porozumění v Rýnovicích připravujeme druhé německé vydání knihy o Gustavu Ginzelovi. První už je prodané. Předevčírem mi volal režisér Jiří Fedurco, že v televizi přijali námět filmu o podivínovi z Jizerských hor. Dopsal jsem knihu s úplně nejpitomějším názvem na světě: Lidičky z lahvičky a současně pracuji na Románech do kapsy, což bude padesát minipříběhů na dvě, maximálně tři stránky. Howg.

 

Tak jo…:) Velké díky za rozhovor, ať se daří a těšíme se na další knížky.

Otázky kladl Jaroslav Tauchman

Komentáře vytvořeny pomocí CComment


Provoz webu je podpořen Ministerstvem spravedlnosti ČR v rámci dotačního titulu „Prevence korupčního jednání“

Činnost webu podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

The project is being supported by the Open Society Fund Prague from the Active Citizens Fund. The programme promotes citizens’ active participation in the public life and decision making and builds capacities of civil society organizations. The Active Citizens Fund is financed from the EEA and Norway Grants.

 

                                                    

                                                                              

Copyright © 2016 Náš Liberec;