Pod Královým hájem v Liberci se u zatáčky vedle lomu nedávno objevilo sedm křížů. Šlo o spontánní pietní akci na památku sedmi romských chlapečků, kteří se zde narodili v nacistickém otrokářském koncentračním táboře a jejich krátká životní pouť skončila ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. O památce nejen romských obětí nacistického teroru v Liberci a jeho okolí, o celém systému otrokářských válečných prací i o lidské paměti jsme si povídali s Ivanem Rousem ze Severočeského muzea.

V médiích se objevila Vaše iniciativa, kdy jste instaloval sedm křížů v zatáčce u lomu pod sídlištěm Králův háj, které symbolizují sedm dětí, které zahynuly ve zdejším koncentračním táboře. Mohl byste trošku rozvinout, proč jste tak učinil?

Iniciací akce byl objev seznamu transportovaných Romů z tábora v Kunratické ulici do Osvětimi. O samotném táboře existovala jediná zmínka ve starší literatuře a až v letech 2010-2012 se nám podařilo dohledat další místa romských táborů v Liberci. Vše na základě výpovědi očité svědkyně, která přežila dobu a na poslední chvíli byla vyjmuta z transportu.

 Její výpověď jsme ověřovali v archivech a mimo časových nepřesností vše do puntíku sedělo. Z minulosti se vynořil obraz čtyř romských táborů. Poprvé byla problematika publikována v knize Tábory a válečná výroba v roce 2012, později v kolektivní práci Bílá místa ve výzkumu holocaustu. Přesto jsme o vězněných lidech věděli jen málo, známá byla asi dvě nebo tři jména.

 Až v roce 2018 se podařilo objevit jména a konkrétní transport mužů do Osvětimi. To vše díky dětem narozeným v táboře v Liberci. Teprve tady jsme si uvědomili, že v táborech v Liberci se za tři roky existence pochopitelně rodily i děti.  Takže sedm kluků ze tří rodin mělo v osvětimských listech zapsáno místo narození Liberec. To nám umožnilo zjistit podrobnosti o transportu a dalších osudech vězňů.

Nápad umístit sedm křížů za malé kluky byla určitá forma katarze, do které se zapojili pracovníci muzea, galerie, městské galerie i členové židovské obce. Ilegální noční akci jsme zvolili jednoduše proto, aby nebyl rušen pietní akt a aby se ze zasazení křížů nestala politická záležitost. Zároveň také aby si kříže mohla veřejnost sama objevit. V dnešní době "rychlých zpráv" má bohužel nějaké povědomí o události jen krátkou životnost. Přitom tento tábor je esencí zla a doby, pravděpodobně horší zařízení v Liberci nikdy neexistovalo.  

Koncentrační tábor si většinou lidé představí jako obří zařízení pro minimálně tisíce lidí. Díky Vaší badatelské práci ale víme, že za války fungovaly i menší koncentrační tábory, kde za otrockých podmínek pracovali a byli nuceni žít lidé. Mohl byste tento systém popsat?

Systém se nazývá zastřešujícím pojmem "nacistická nucená práce". Jednoduše můžeme popsat tábory v našem regionu jako pobočné koncentrační, zajatecké a pracovní. Těch typů bylo více, ale pro základní orientaci stačí takové dělení. Mezi pobočné koncentrační patřily zařízení v Bílém Kostele, Chrastavě, Smržovce, Jablonci, a  Rychnově u Jablonce nad Nisou.

 Nedávným objevem, nebo spíše hypotézou, která aspiruje na teorii, je pobočný koncentrační tábor v Tanvaldě.  Řádově bylo v těchto táborech tisíce mužů a žen. Kmenovým táborem byl pak Polský KL Gross-Rosen. Dále byly zajatecké tábory a tam se lišil režim podle národnosti zajatců. Francouzi a Angličané měli volnější režim než například Češi. Nejhůře na tom byli Rusové a Poláci.

Dalším typem táborů byly pracovní tábory, což je zjednodušený název zařízení pro dělníky z východu, tzv. Ostarbeiters. Těchto táborů bylo nejvíce, v podstatě byly u každé továrny. Podmínky se lišily případ od případu, v některých se dalo žít relativně slušně, v jiných to byla katastrofa. Nejlépe by se celý systém dal přirovnat k otrokářství.

Továrny, firmy i soukromníci si pronajímali - kupovali pracovní sílu. Nesvobodné lidi. Celý systém jsem pro  náš region popsal ve sborníku Čas - místa - lidé Systém nacistických táborů v letech druhé světové války.

Z Vámi zveřejněných badatelských studií je zřejmé, že v Liberci bylo takových koncentračních lágrů několik. O kolika víte a které byly největší nebo naopak nejhorší?

Celkově bylo v Liberci více jak 100 táborů, mezi nejhorší patřily zajatecké tábory pro Rusy, kde se umíralo na hlad a vyčerpání. Vždy záleželo na vedení každého zařízení.  Striktně "koncentrační" tábor v Liberci nebyl, i když vytrvale pátráme po jedné kanceláři, u které mohl tábor být. Na začátku roku 1945 se totiž do Liberce přestěhovala část komandatury koncentračního tábora Osvětim. Zjistit o tomto spojení Liberce a Osvětimi více je našim současným cílem, pochopitelně vedle jiných muzejních projektů.   

Máme na základě historických pramenů představu o životě v takových zařízeních, která v Liberci fungovala? Jsou třeba známé počty obětí?

Počty obětí jsou velmi ošemetná věc, nedá se střílet od boku, ale zase víme, že dochované údaje jsou nekompletní. Mem o německém pořádku totiž vůbec neplatí v období konce války. Představte si, že z výpovědí svědků například víme o zajateckém táboře v hospodě U Votočků dost podrobností. Zajatci tam umírali na sklonku války velmi často. Na káře je táhli od nádraží třídou Milady Horákové. Ale kolik osob to bylo, vůbec netušíme.

Jiná situace je u pobočného koncentračního tábora Rychnov u Jablonce nad Nisou. Donedávna se v literatuře uvádělo číslo asi 100 obětí. Jenže prokazatelně za posledních 50 dní zemřelo v táboře 82 osob. Tábor existoval přesně 360 dní a vězni v čele s J. Kosińským uváděli 609 obětí. Je mi nepříjemné řešit slovní úlohy se zavražděnými lidmi, ale tady je to nutné. Zdokumentovaných posledních 50 dní je 1,64 úmrtí na den, Kosińského číslo vychází na 1,69 úmrtí na den.

Dnes víme o dalších konkrétních obětech a ať je to tak či tak, zemřelých bylo více než se donedávna uvádělo. Vedle archivního bádání se nám daří objevovat nové stopy i v terénu. U Jablonce nad Nisou se nám podařilo identifikovat místo hromadného hrobu zajatců z tehdejšího podniku FAB, kde byl mimo jiné také pobočný koncentrační tábor. Místo bude v budoucnosti archeologicky prozkoumáno a to pomůže upřesnit počet obětí.   

Vraťme se ke koncentračnímu táboru pod Královým hájem (viz ilustrační foto), který byl určen zejména pro romské vězně. Zde, krom těch sedmi mrtvých dětí, víme, kolik zde zahynulo lidí nebo jaké byly jejich další osudy?

Tábor byl určen pouze pro Romy a můžeme předpokládat že z mužů a chlapců nepřežil Osvětim nikdo. Osudy žen jsou nám zatím neznámé, byly poslány do Buchenwaldu a Ravenbrücku.

Do této chvíle se město k této své smutné historii nepostavilo, byť se o ní tolik nevědělo. Je podle Vás na místě vybudování nějakého památníku či piety?

Veřejnost, odborníci i politici mají informace o táboře k dispozici již šest let a místo bylo bez připomínky. Osobně to chápu.  Kdyby se měli v současnosti lidé zabývat neustále podobnými záležitostmi, tak by při pohledu do historie nedělali nic jiného.

Zapomínat to špatné je v podstatě imunitní reakce a možná nás částečně drží dál od msty, nenávisti a zloby. Vedle toho však existují určité povinnosti dané tradicemi i kulturním prostorem kde žijeme. Pokud zde čekalo v hrozných podmínkách na smrt asi 130 lidí je naše morální povinnost právě to připomenout.

  Máme vizi, jak s místem naložit, nevím, jestli se setká s pochopením, ale je minimalistická. V zemi pravděpodobně zůstaly betonové základy táborového baráku, ty by se odhalily v součinnosti s likvidací parovodu. Pro Severočeské muzeum by to znamenalo pravděpodobnou možnost archeologických nálezů z doby existence tábora. Pak by se na místě osadily kovové kříže z kolejnic. Nic víc. Finance bychom rádi sehnali crowdfundingem. Tím by se na stavbě mohla podílet symbolicky široká veřejnost. Kupodivu zájem o to ve společnosti je.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;