Bezdomovectví je jedním z ostudných projevů nezdravého vývoje současné společnosti. Ani situace v Liberci není výjimkou a za posledních téměř 30 let i zde narostl počet lidí bez domova neuvěřitelným způsobem. Přístup města se v této problematice pomalu začíná měnit a vypadá to, že i na liberecké radnici si uvědomují, že je třeba konat. O fenoménu bezdomovectví, jeho příčinách, problémech i možných řešením jsme si povídali s Martinem Chocholou z vládní Agentury pro sociální začleňování, který je pro Liberec přiděleným konzultantem.

Začněme trochou statistiky. Existuje nějaký přehled, kolik je vlastně lidí bez domova na území Liberce?

V češtině se jako osoba bez domova nebo bezdomovec skoro automaticky rozumí zjevný bezdomovec žijící na ulici, pod mostem nebo v podobných podmínkách. Mezinárodní definice však mezi osoby bez domova zařazují široké spektrum dalších situací – např. lidi žijící na ubytovnách, přespávající na návštěvách u známých, ve výpovědi z nájmu, v přelidněném bytě nebo v bytě, který je pro ně nevhodný (špatně pochyblivý senior ve vyšším patře bez výtahu). Pro spíše užší vymezení existují v Liberci kvalifikované odhady (například v analýze B. Šolkové z roku 2015), které se pohybují kolem čísla 170. Je to ale skoro 3 roky staré číslo a situace „na ulici“ je dynamická a počty se mohou měnit.

K zachycení širšího spektra lidí v bytové nouzi směřuje sběr dat pod vedením Platformy pro sociální bydlení, který probíhá od září 2017 a letos bude pokračovat. Cílem podzimního sčítání bylo vytvořit databázi osob v bytové nouzi pro klienty projektu Bydlení především. Zatím se došlo k číslu 500 osob včetně rodin s dětmi, ale ani to nemusí být konečné.

Existuje i nějaký přehled toho, zda se jejich počet navyšuje nebo naopak snižuje?

Až budeme mít hotové sčítání, budeme moci důkladněji sledovat celkový trend a nespoléhat jen na odhady. Situace jednotlivců se mění neustále, často z jedné kategorie bytové nouze do druhé - někdo se přestěhuje z azylového domu na ubytovnu, další se do azylového domu dostane z nevhodného bydlení např. s násilnickým partnerem. Někdy se podaří získat nájemní byt nebo pomoc od širší rodiny. Jistě je to také sezónní záležitost – zatímco v létě je lidí na ulici zdánlivě málo díky sezoním brigádám, které jsou často s ubytováním. V zimě však tato práce není a lidé hledají pomoc nocleháren a azylových domu, takže i ve městě se jich objeví více. Pokud jde o lidi skutečně žijící ve veřejném prostoru, Liberec se mi v tomto zdá podobný jiným městům – určité „tvrdé jádro“ 20 – 30 osob se neustále pohybuje v centru.

Jaké jsou hlavní příčiny toho, že se člověk dostane na ulici?

Obecně v České republice bych řekl že hrají roli tyto souvislosti: vývoj bytové politiky státu (živelná privatizace) jako součást transformace 90.let., vysoká finanční náročnost bydlení, tradičně kladný vztah společnosti k alkoholu a tedy i vysoká míra alkoholismu v celé zemi, zadlužení osoby v bytové nouzi, pro kterou se pak standardní bydlení (byt) stává nedostupné. Za velmi důležité můžeme považovat obecně závislosti a také další psychická onemocnění, v jejichž důsledku klesají volní schopnosti pacientů a také se narušují sociální vazby. V kombinaci s některými systémovými dírami (nejen) v psychiatrické péči jako nedostatek psychiatrů, nebo nedostupnost sociálních služeb v této oblasti (zde je Liberec pozitivní výjimka) a neinformovaností veřejnosti a institucí o problému zde máme vhodné podmínky pro ztrátu bydlení z důvodu onemocnění a zároveň neschopnost systému individuální problémy efektivně řešit.

Nemalé procento z mladých bezdomovců jsou osoby opouštějící nějakou formu ústavní péče. Zde je myslím systémový problém evidentní. Zjednodušeně řečeno žijeme v poměrně tvrdé době, kdy člověk ohrožený ztrátou bydlení, pokud mu není adekvátně pomoženo, je na rychlé cestě na ulici. Má to i psychologický rozměr – mnoho z nás si rizika nepřipouští, mimo jiné nyní vyplouvá na povrch, že zadlužená střední třída si své dluhové problémy veřejně nepřiznává, a tedy je často ani neřeší. Ten, kdo je „lehce nad vodou“, se přeci nebude identifikovat s osudem někoho, kdo už se topí. Úplně nejobecněji vztato tu máme společnost, která si bydlení dlouho nepřipouštěla jako problém, a to jak na úrovni své vlastní domácnosti, tak na úrovni systému (chybějící politiky prevence ztráty bydlení).

Nesmíme také zapomenout na etnický faktor – je třeba si přiznat, že některé skupiny jsou na trhu s bydlením vyloženě diskriminované. Ti pak končí v nevyhovujícím bydlení, nejsou to tedy klasičtí „bezdomovci“. Zároveň se dostávají do prostředí, který jejich cestu zpět do normálního bydlení komplikuje, ale to už je jiná otázka.

Ve městě fungují ubytovny nebo záchytné azylové domy, ale jejich kapacita dávno nestačí, mám pravdu?

Soukromých ubytoven je ve městě kolem 25. Město má schválenou stavební uzávěru na nové, a to rozhodně nebyl špatný krok. Veřejné kapacity – Azylový dům pro muže (centrum města) a Noclehárna (Kateřinky), jsou vlastně dostačující. Dále jsou tu dva domy Oblastní charity Liberec, zaměřené na matky s dětmi. Otázkou je, zda mají lidé bydlet v takových zařízeních.

V současné době se prosazuje trend tato zařízení dále nerozšiřovat, protože ze sociálního hlediska se jedná o nouzové, nikoliv dlouhodobé řešení. Důraz je proto spíše na prevenci ztráty bydlení a podporu trvalého bydlení, ne na další noclehárny nebo azylové domy. V nich se totiž sejdou lidé ze stejné cílové skupiny, a přes všechny snahy sociálních pracovníků zde mohou působit i negativní vlivy mezi klienty, zároveň je zde omezený soukromý prostor, řada vnitřních pravidel apod. Někteří klienti mají také zdravotní problémy, které tato služba stejně není schopna (a de facto ani nesmí) řešit. Tím nechci hanět služby a pracovníky, kteří zde pracují, je třeba si ale uvědomit, že dlouhodobé řešení, skutečné snižování osob v bytové nouzi, toto nepřináší.

Obecně máme ale tendenci si myslet, že bezdomovci stačí noclehárna – ona mu k holému přežití stačí, ale neposune ho téměř nikam. Opačný přístup je, že kvalitní bydlení je základem sociálního posunu, vlastně předpokladem vůbec začít něco dělat. Vždyť kdo znás by po týdnu na ulici dokázal jít na výběrové řízení do nové práce? A to je Housing first – dát kvalitní bydelní a adekvátní sociální podporu. Zpět k Liberci – některé kapacity krizového bydlení jsou zatím potřeba, v Liberci nyní chybí azylový dům pro ženy a rodiny s dětmi.

Díky aktivitě města a další se připravuje projekt na rekonstrukci objektu a zřízení této nové služby. Bude dobré, když se nový azylový dům propojí se systémem sociálního bydlení města.

Mezi lidmi bez domova je řada zahraničních nebo jen přespolních dělníků, kteří do Liberce jeli původně za prací, je to významný fenomén?

Není to zanedbatelné, tato informace jde z řad sociálních služeb, které s bezdomovci pracují, a při zmiňovaném sběru dat jsme na to narazili. Navíc se začíná ukazovat, že tento trend může narůstat. Nyní máme konjunkturu, jak by to vypadalo za recese nebo dokonce krize, nedokážu říci.

Řada lidí má k těm, kteří nemají střechu nad hlavou a tvrdí, „že si za to mohou sami“, že jde o alkoholiky, kteří si podobnou cestu životem volí dobrovolně. Jaký je na to Váš pohled?

Vezmu to postupně a od prostředka. Alkohol. Jak jsem již uvedl, alkohol hraje (nejen) v naší zemi velkou roli. Alkohol má v ČR tradici, alkoholismus je vlastně široce bagatelizován, pítí je tolerováno i u dětí a mládeže atd. Kdo v této zemi vyrostl, těžko to bude zpochybňovat. Velikým problémem je dle mého soudu snadná dostupnost nekvalitního levného alkoholu. Je všudypřítomný a zdravotně nebezpečný.

Zodpovědnost. Ano, částečně si za to mohou sami. Dělali v životě jistá rozhodnutí. Každý dělá rozhodnutí. Kdo ale ví, zda jsou ta jeho rozhodnutí nyní správná? Kdo může říct, že na ulici nikdy neskončí? Já si to říct netroufám. A z těch, kteří selhali, kdo udělá jejich sociální anamnézu? V nejednom případě pak objevíte zneužívání v rodině, alkoholismus rodičů, pobyt v dětském domově atd. My se díváme na výslednici na ulici, často smradlavého člověka bez sociálních kompetencí, a tento člověk smrdí i mě. Přesto říkám, jeho stav je výsledkem souběhu faktorů, a jak uvádějí sociální služby: i takovým je potřeba pomoci, dokonce i když nyní svoji situaci třeba tolik řešit nechtějí.

A to je třetí věc: dobrovolnost. Zdánlivá dobrovolnost života na ulici se může ukázat být pouhou dlouhodobou adaptací na tento způsob života. Krásný doklad je tento: nabídněte bezdomovci na ulici byt, myslíte, že vám uvěří? Uvěří, že mu někdo opravdu chce dát bydlení? Spíše bude čekat, že je to vlastně jen trik. Bezdomovec má často strach ze všeho možného, nemá o sobě vysoké mínění, je zvyklý na ponižování apod. To neznamená, že je to jen oběť a svatoušek. Jeho dobrovolnost ale není úplně otázkou volby.

Město Liberec přišlo s koncepcí sociálního bydlení, kde se v první řadě snaží dostat lidi z ulice na ubytovny a odtud do normálních bytů. Funguje zde systém losování? Jak se na to, jako odborník, díváte?

Liberec má schválený tzv. rámec pro bydlení z roku 2015, který obsahuje systém kategorizace bytů a podmínky pro získání jejich nájmu. Ten obsahoval i systém tzv. prostupného bydlení, který lidi posouvá zdola nahoru. Je to systém zásluhový, kde se člověk musí velmi snažit, aby uspěl. Sociální práce kontroluje jeho snahu a město pak rozhoduje o„posunu“klienta do lepšího nebo horšího bydlení. Existuje zde vysoké riziko selhání z důvodu zvýšeného tlaku na klienta, který – aby uspěl - musí zároveň řešit řadu věcí – své dluhy, další závazky, zdraví atd. Oceňuji, že město tyto věci vůbec řeší, a že se na nich všichni zainteresovaní učí.

V roce 2017 byl prosazen projekt Bydlení Především (Housing First), který jde opačnou logikou, než prostupné bydlení. Klient musí dobře bydlet, aby mohl řešit své další problémy. Dostane kvalitní bydlení - nájem samostatného bytu pro sebe nebo pro svou rodinu, a je navázán na sociální práci, se kterou musí předem souhlasit. Pokud tuto práci během projektu odmítne, je zde nájemní smlouva, nyní právě poměrně dobře ošetřena. Je to jako měkký polštář, pod kterým je prkenná postel. Chceš sociální práci? Skvělé, pomůžeme ti. Když ji odmítneš, je na tobě, zda porušíš nájemní smlouvu, pak se s tebou jako s nájemníkem rozloučíme. Tento projekt je nyní ve fázi pilotní realizace, má svá úskalí, v zásadě se ale jedná o progresivní přístup, který např. ve Finsku funguje jako základ sociálního bydlení státu.

Pouze v tomto projektu proběhlo losování, které mělo dva důvody. Nyní není možné dát byty všem, kdo je potřebují – volba losem je transparentní a nikdo nemůže říci, že byl někdo upřednostněn nebo poškozen. Za druhé je to důležité pro evaluaci projektu – pokud by to bylo jinak, muselo by se v evaluaci počítat s množstvím dalších proměnných, takto se jedná o náhodu. 

Jaký je tedy Váš návrh řešení, jak by měla samospráva postupovat?

Město dělá již delší dobu pozitivní kroky. Bez garance zákona o sociálním bydlení aktivně řeší situaci osob v bytové nouzi. Mělo by se snažit, a já věřím, že tomu tak bude, vytvořit funkční koncepci sociálního bydlení, která zahrne správu bytového fondu, způsob práce a komunikace s cílovou skupinou, spolupráci s místními sociálními službami a také výhled do budoucna – spolupráci se soukromými majiteli bytů, rozvoj bytového fondu a to i mimo evropské dotace. Je třeba stavět, a to nejen v Liberci. Sociální bydlení je ovšem v ČR stále kontroverzní téma. Vyvolává pocit, že se pomáhá nějakým zneužívačům dávek.

Dokud si neuvědomíme, že bydlení je otázka lidské důstojnosti, nikam se neposuneme. Zakončím to poněkud naivně – je třeba v Liberci najít širokou politickou shodu na tom, že bydlení je téma, a to nejen pro časopisy o architektuře...

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;