Dnešní zpovídání libereckého novináře Jana Šebelky bude jiné. Před nedávnem mu totiž vyšla kniha, kde vyzpovídal deset libereckých osobností, které potkal pozoruhodný a pamětihodný život. A protože se tolik zajímavý a tolik liberecký počin jako vydání Šebelkovy knihy "Liberecké rozhovory" neděje každý pátek, nemohli jsme se samotného autora na jeho nejnovější knihu nezeptat.

Vyšla vám nová knížka, ve které zpovídáte deset libereckých osobností. Když jsem Liberecké rozhovory četl, přišlo mi, že je to z velké části výpověď o dvacátém století, nejen v Liberci. Pletu se?

Asi máte pravdu, ale určitě to nebyl hlavní důvod, proč jsem začal dávat knihu dohromady. Tím byla v první řadě zvědavost. Chtěl jsem vědět, jaké to bylo v obklíčeném Tobruku, jak se cítila čtrnáctiletá holka, když stála před doktorem Mengelem na nádražní rampě v Osvětimi, jak se žilo po první světové válce na Ještědském hřebenu, jaké to je strávit čtrnáct let v komunistickém vězení nebo zůstat optimistou, když vám jako známému herci uříznou obě nohy… Tím dalším důvodem bylo, že jsem v pětapadesáti letech začal víc přemýšlet o tom, proč na tomhle světě vůbec jsem a myslel si, že se o tom tímto způsobem něco dozvím, že se poučím. Na závěr většiny rozhovorů jsem proto kladl otázku, co by chtěli mít na náhrobku, nebo jestli přemýšleli o mottu svého života. Beznohý herec Vojtěch Ron například odpověděl: Živote – děkuji! Spisovatel a zoolog Miloslav Nevrlý: Nic nemůže být vykonáno bez boží pomoci! Urbanista a architekt Svatopluku Technik: Budu z tohoto světa odcházet nerad, ale s pocitem dobře vykonané práce!

Dozvěděl jste se něco, poučil?

Spíš jsem pochopil, že smysl života není nějaký obecný filosofický postulát, ale zcela individuální záležitost a není třeba po něm intenzivně pátrat. Když se ale vrátím k vaší otázce. Jedinečné osudy lidí z mé knihy skutečně nelze oddělit od doby, v níž žili. Jejich životy by se ubíraly úplně jinými cestičkami, kdyby nebyla válka, Hitler, Stalin, socialismus.

Všichni zpovídaní jsou starší ročníky, někteří již bohužel nežijí. Podle čeho jste si je k rozhovorům vybíral?

Začalo to skvělým člověkem a veteránem od Tobruku a Dunqeurquu Stanislavem Hněličkou, se nímž jsme napsali knihu-rozhovor:  Byl jsem Tobruckou krysou. Už při psaní mě napadlo, že kolem nás musí žít mnoho dalších zajímavých lidí, o kterých se vlastně moc neví. Dodnes málokdo zná osud komunistického vězně Otakara Raulíma, nebo autora prvního libereckého územního plánu Svatopluka Technika, který studoval před válkou u Augusta Perreta, či pohnutý úděl paní Marty Kottové.

Nicméně, v knize jsou i osobnosti hodně známé. František Peterka, Miloslav Nevrlý, Vojtěch Ron, fotograf Jan Pikous, Jiří Janáček…

To je pravda. Jenže i u nich mě zajímali hlavně jejich osudy, jejich život, práce. Kdo věděl o herci Vojtěchu Ronovi, že byl jedním z největších teoretiků vesnického divadla u nás? Že syna Jana Pikouse  vyhodili soudruzi ze školky, protože jeho táta nešel k volbám a tak dál a dál. Myslím, že v tomto směru je objevný i nedokončený rozhovor Jiřího Miškovského s Františkem Peterkou, který jsem do Rozhovorů zařadil. Informace o jeho vztahu k baletkám, o jeho účasti v Pražském povstání nebo jeho věčné dilema, zda má nechat herectví a věnovat se sportu, nebyly známé.

Asi to nebyl lehký výběr, koho do knihy zařadit…

Chtěl jsem vytvořit takový reprezentativní liberecký mix. Je ale pravda, že jsem do něj chtěl dát ještě architekta Karla Hubáčka, ale byl v tu dobu už hodně nemocný, a přítele Luboše Příhodu, básníka, novináře, překladatele a publicistu, ale ten mi dal košem. Několikrát.

Jak dlouho příprava knihy trvala?

Rozhovory jsem začal dělat před víc než deseti lety. Dával jsem je „do šuplíku“ a sám nevěděl, jak s nimi naložím. Ale poté, co jsem se rozhodl, že z nich udělám knihu, to už šlo poměrně rychle. Šlo by to ještě rychleji, kdybych se nerozhodl, že knihu připravím a vydám sám. Proto jsem se celou dlouhou zimu učil program InDesign. Na jaře jsem to dodělal, dal do toho peníze… Dneska ale vidím, že jsem měl velké oči ohledně nákladu.

Co tím myslíte?

Moc se to neprodává.

Tušíte proč?

Asi proto, že jsem nekriticky podlehl kouzlu těch lidských osudů a byl přesvědčený, že je tak musí vidět i čtenáři.  

 Já jim podlehl. Některé jsou hodně silné, z některých mrazí. Jsou to příběhy lidí, kteří si za nacismu i stalinismu prošli peklem. Nebylo to těžké pro ně o takových věcech mluvit?

Spíš bylo těžké se k některým dostat. Například k Martě Kottové to trvalo několik týdnů. Když jsem u ní pak doma pil kafe, bylo to, jako bychom se znali od vždycky. Byla skvělá, a proto mě mrzí, že když jsem ji po vydání sháněl, abych ji knihu dal, zjistil jsem, že před týdnem umřela.

Jestli se nemýlím, tři týdny po vydání knihy zemřel i fotograf Jan Pikous…

Bohužel, je to smutné. Asi jsem se ji měl snažit vydat dřív…

Dlouho jsem také nemohl přemluvit k rozhovoru Miloslava Nevrlého. Po delším oťukávání jsme ale našli společnou řeč. Občas si píšeme, a když Rozhovory vyšly, šli jsme spolu na pivo.

To, že někdo nechtěl o některých věcech mluvit, jsem zažil jen dvakrát. Stanislav Hnělička se bránil vyprávění o době po válce, kdy byl na krátkou dobu v komunistickém kriminále. Otakar Raulím mi zas nikdy neprozradil několik věcí. Občas se choval jako Smrtka z Cimrmana: My nesmíme ani naznačovat. Byl opravdu francouzský špión, za což byl mimo jiné čtrnáct roků zavřený? To je záhada, kterou se už nedozvíme.

Ze kterého rozhovoru jste osobně měl nejsilnější dojem? A byl zase nějaký, kde jste se nejvíc bavil?

Nebylo by fér dělat nějaký žebříček. Každý z nich byl pro mě stejně důležitý a inspirativní. Ale nejsilnější dojem jsem měl z povídání se Stanislavem Hněličkou. Hlavně proto, že jsme se sešli sedmkrát, osmkrát a měli dost času. Jak píše Sándor Márai – podstatné poznáme jen z detailů. Silný dojem jsem měl také ze šibeničního vtipkování a životního nadhledu Vojtěcha Rona, který už v té době neměl nohy. Nejzábavnější bylo dělat rozhovor s Janem Pikousem, který měl originální vypravěčský styl. Mnoho historek, hlavně o svém vztahu k ženským, jsem musel vynechat. Přestože byl o dvacet let starší než já, našli jsme v tomto směru rychle společnou řeč. Uměl vyprávět, uměl žít, ale především fotit.

Kniha je příbězích lidí, kterým se do života otisklo 20. století možná více než jiným. Vy i vaši přátelé z Kruhu autorů Liberecka jste jedni z mála, kdo jejich životní cesty zaznamenává. Události jako válka, fašismus, nástup stalinismu, možná i srpnová okupace se stále více vzdalují a odosobňují. Není to škoda? A co víc, zrovna dnes, když se v české společnosti zase na povrch dere hnědá, není to strategická chyba?

Na otázku, jestli to není škoda, odpovídám je. Ale to je tak všechno. Jeden můj kamarád mi po přečtení Rozhovorů řekl, ty vole, tohle by se mělo učit ve školách a ne, jak se navléká prezervativ či multi-kulti. V tomhle byla geniální Marta Kottová, která jezdila po školách a vyprávěla dětem tím svým osobitým stylem o holokaustu. Děti ji milovaly a zároveň už nikdy po jejím vyprávění nezapomenou, co byly fašismus a koncentráky.

V této souvislosti mě napadlo, že kdybych napsal o chartistovi  René Matouškovi, že bych se možná do těch škol dostal, přestože těm, s nimiž jsem rozhovory dělal, nesahal ani po kotníky. Možná bych dostal i medaili (smích). Svět je naruby.

Máte také pravdu, že se nám historické události vzdalují a odosobňují, ale to bych neviděl nějak tragicky. Proč se babrat v historii když ji nemůžeme změnit? Větší problém vidím v tom, jak se tyto události dneska interpretují. Viz René Matoušek, neb včerejší článek kdesi na internetu o tom, že některé potraviny Češi milují i po roce 1989 i přes to, že před tím bývaly všechny poživatiny horší kvality. To je typická lež, neboť třeba u uzenin byly normy mnohokrát tvrdší. Proč to někdo dělá? Z neinformovanosti? Z nějaké nové ideologie? Že se tak zvyklo říkat? Z hlouposti? Copak si nikdo nepamatuje doby, kdy nám komunisti říkali, že Plzeň osvobodili Rusové napajcovaní krémem na boty?

Neumím odpovědět na to, jestli se na povrch dere hnědá. Spíš to vidím jako nějakou staronovou formu marxismu, kterou nás válcuje EU a někteří naši politici.

 

 

 

 

 

 

 

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;