Liberec-Egon Wiener

S velikým zadostiučiněním můžeme našemu čtenářskému obecenstvu oznámit, že i na našich stránkách bude publikovat své texty i známý liberecký publicista, autor řady fejetonů a knížek, sběratel nejrůznějších krásných časosběrností  a především velký liberecký patriot pan Egon Wiener. Tomu, kdo se o Liberec a vezdejší sudetskou krajinu zajímá, netřeba jeho jméno nijak představovat, ale i přesto jsme se s panem Wienerem rozhodli udělat malý rozhovor.

Pane Wienere, Vaše láska k liberecké (a nejen) liberecké historii, ale i ke všemu tomu, co je s naším městem spjato, je všeobecně známá. Kde se jí tolik vzalo?

Mou velkou láskou jsou dějiny, a protože v dějinách lidské společnosti jde především o pokrok a posun, pak zkušenost a poučení se z chyb je leitmotivem mé dětské „závislosti“. Moje kosmopolitní rodina žije v tomto prostoru Čech v Sudetech zhruba dvě stě let. Ve všech světových válkách stáli moji příbuzní vždy poctivě na obou stranách konfliktu. A to je úžasný pocit sounáležitosti s touto krásnou krajinou plnou protikladů. Nebylo politických, hospodářských a jiných aktivit, aby si někdo z naší mišpoche (rodiny) nezadal. O tom to veškeré naše bytí je.

Při našem posledním rozhovoru jste zmínil svůj rodinný původ, který jakoby kopíroval pohnuté dějiny našeho města. V linii Vašich předků nalezneme Čechy, Němce i Židy. Byla historie Vaší rodiny v posledním století podobně dramatická jako dějiny města pod Ještědem?

Jistojistě ano. Mohu jít ještě o něco dál. Jako mnoho jiných zvědavců jsem se seznámil se svým genofondem. Mí pradávní předci doputovali před dvěma tisíci lety pláněmi Malé Asie městečky Ruska a Ukrajiny do Čech, kde mám kupodivu dosud stále své geneticky nejbližší příbuzné, o kterých jsem doposud neměl ani potuchy. Sudety, město Liberec a jeho okolí se staly naším domovem už téměř dvě stě let.

Tak, jako málokdo je stoprocentní Čech, může se i moje rodina pochlubit příslušníky mnoha národností. Já se cítím být Čechem tak, jako moji nejbližší příbuzní. Ačkoli čeština nebyla jejich mateřským jazykem, naučili se jí na bojištích Druhé světové války, kde bojovali proti nacistickému Německu a jeho spojencům. Takže dramatické dějiny mého města, kde jsem se narodil, kopírují historii mnoha podobných rodin, jako je ta naše.

Liberec se v minulosti stal nejen výspou nacionalismu, který byl nakonec spolu s válkou příčinou konce soužití národů na českém severu, ale na druhé straně i silného internacionalismu, který byl spojen především s dělnickým hnutím, ale který zde svůj dějinný zápas bohužel nakonec prohrál. Myslíte, že například Češi a Němci k sobě najdou ještě cestu?

Liberec se stal zrcadlem, výkladní skříní, prubířským kamenem toho, kam až zajde nenávist uměle živená těmi, kteří nechtěli, aby národnostní otázka byla řešena poklidnou cestou. Vyhovovalo to německým fašistům, kteří se nechtěli smířit s postavením sudetských Němců a po vítězných volbách v roce 1935 se cítili předurčeni k vítězným pochodům napříč poraženou Evropou.

To vše nezmizelo výsledkem Druhé světové války a odsunem Němců, kteří se vzdali československého občanství. Trvalo léta, než Češi našli své místo v opuštěných domech ve městech a vsích. Dnes mají nové generace na obou stranách k sobě velmi blízko, řekl bych, že není, co by narušilo jejich vztah.

Ale vraťme se do přítomnosti. Živíte se jako spisovatel, což dnes asi není vůbec jednoduché. Kolik vlastně máte za sebou titulů?

Ale já se psaním neživím, pro to knížky nepíšu. Jsem v důchodu a teprve v něm jsem napsal asi desítku knížek, z nichž některé vyšly i česko-německy. Žádná z mých knih by nemohla vyjít bez finanční podpory města, kraje, společenských organizací, či jednotlivců. Přesto, že jsou mé knížky všude vyprodány, pokud bych se chtěl psaním živit umřel bych hlady.

Cítíte tedy podporu ze strany města, kraje nebo dalších veřejných institucí?

Jak jsem již uvedl dříve. Bez jejich pomoci bych žádnou knížku vydat nemohl, i když mi na jednu stranu připadá nedůstojné žebrat u dveří, a leckdy odcházet s prázdnou.

A co Liberec dneška, pane Wienere? Urbanisté a historici architektury říkají, že město, zejména jeho centrum, kde žijete i Vy, v posledních letech dostálo takových zásadních změn, které jsou již nezvratitelné. Nepřipadají Vám prázdná obchodní centra jako pomníky politiky posledních dvaceti let?

Liberec měl obdivuhodné kouzlo, genia loci továrního města druhé poloviny 19. století. Město komínů,  dělnických čtvrtí, úzkých uliček, zákoutí připomínající středověk, průmyslovou revoluci, něco, co stálo za shlédnutí.        

Nechtěl bych v něm žít – suché záchody v mezipatře, možnost vlézt si do vany a osprchovat se pouze ve vyhrazených „lázních“ jednotlivých městských čtvrtí, lokální topení, strašná dlažba, mizerné osvětlení, tramvaj doslova za pr... Naproti tomu vilky obchodníků, továrníků, úžasná secese, muzeum, ZOO, hospody, vyhlídkové věže v blízkých lesích, taneční sály. To byl Reichenberg 20. století. Lidé měli k sobě blíž.

Po roce 1989 pozřela město globalizace nenasytnosti těch, kteří si osvojili moc natolik, že zničili dobré i zlé a ve jménu nevím čeho, snad mamonu, udělali z města skanzen obchodní pseudoarchitektury a jedno z tuctových měst vytunelovaných do poslední koruny. Nevím, jak jim je, když vidí své město plajte...

Vidíte tedy nějaké světlo na konci tunelu? Dnes se hodně mluví o tom, že proti politické (spíše snad politicko-podnikatelské) zlovůli, která pro zisk válcuje vše okolo sebe, zmůže něco jen občanská společnost, co Vy na to?

Musím odpovědět, že nevidím světlo na konci tunelu. Nejsem revolucionář. Zeptejte se studentů, mladých lidí bez práce, těch, co vážně uvažují o emigraci. Neptejte se důchodců.

A jaké plány máte do budoucna Vy?

Abych svými příběhy a vzpomínkami dál mohl potěšit a pohladit své čtenáře.

Na první fejetony a články od Egona Wienera se na našem webu můžete těšit již tento víkend - pozn.red.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;