azylový dům Speramus-Liberec

Lidí, kteří ztratí domov, v dnešním ekonomicko-politickém režimu bohužel přibývá. Obrázky žebrajících lidí a těch, kteří musí trávit život na ulici, už dávno nepatří do krásné literatury 19. století, ale setkáváme se s nimi stále častěji na ulicích našich měst, včetně Liberce. Naštěstí i zde fungují profesionální organizace, které se takto sociálně postiženým občanům věnují. Jednou z nich je obecně prospěšná společnost Návrat, která v Liberci provozuje azylový dům „Speramus“. O tom, jak nesnadné tuto službu udržet, promluvil jeho ředitel Robert Prade.


Prozraďte nám, jak dlouho Azylový dům Speramus v Liberci funguje a kdy jste se s ním rozhodl spojit svou pracovní kariéru?

Samotný azylový dům v Liberci funguje od roku 1995. Já jsem tam již tehdy fungoval jako sociální pracovník. Tehdy jsme patřili pod okresní ústav správy sociálních věcí, po založení krajské správy jsme přešli pod Liberecký kraj. Jenže ten už tuto službu provozovat nechtěl a od roku 2006 rozhodl o zastavení naší činnosti. Proto jsme založili obecně prospěšnou společnost Návrat, pod kterou fungujeme do dneška.

Kolik Vás je a jaké poskytujete služby?

V současné době máme osm zaměstnanců a provozujeme azylový dům, který má kapacitu 25 lůžek. Ročně projde naším zařízením zhruba 110 lidí, z čehož tak půlka je přímo z Liberce a ta druhá z ostatních oblastí kraje. Průměrná doba, kterou u nás klient stráví je asi tři měsíce, ale samozřejmě to lze těžko procentuálně vyjádřit.
Nejde ale jen o to, poskytnout člověku přístřeší, když ztratil střechu nad hlavou. Naším hlavním cílem, ve shodě s názvem našeho sdružení, je návrat dotyčného do společnosti, k získání sociálních a pracovních návyků, které ztratit je snazší, než si málokdo umí představit.

Co to znamená?

S každým příchozím sepíšeme smlouvu o poskytnutí služby a jednotliví pracovníci se mu konkrétně věnují. Jde zpočátku často o základní věci, jako vyřídit si ztrátu osobních dokladů, zajistit si zápočtové a docházkové listy z předchozích zaměstnání, vyřídit si nárok na různé příspěvky, zjistit výši svých dluhů, přihlásit se na registr žadatelů o práci, pomoci jim sehnat práci, ubytování a podobně. Možná to vypadá jako prkotiny, ale pro spoustu lidí je nesmírně důležité si tyto návyky osvojit. Ztráta zaměstnání, ale i rodiny nebo blízkých a následně i domova, má pro člověka skutečně těžké následky.
Spousta lidí najednou zjistí, že nemalá část věcí, na které už rezignovali, jde řešit a že jejich návrat je možný. To, co jim připadalo jako nemožný obrovský skok přes nepřekonatelnou propast, jim musíme pomoci rozložit do řady malých kroků a úkolů. A pak to jde.

Spousta lidí u nás si jako „bezdomovce“, tedy člověka, který ztratil domov, představí jako opilého, asociálního a někdy až agresivního jedince, nakolik to koresponduje s realitou?

To je nesmysl. Toto hodnocení se týká většinou lidí, kteří ani o naši nebo jakoukoliv pomoc nestojí, a přijdou až když třeba mrzne. Těch je ale menšina. Některá města, jako například Praha, staví v zimě pro tyto lidi stany. Zajisté je to dobře, ale to už nemá povahu služby, ale přímo humanitární pomoci, jelikož těm lidem bezprostředně hrozí smrt.
Naše klienty naproti tomu na ulici vůbec nepoznáte. Jsou normální a normálně oblečení lidé, kteří se jen dostali do tíživé sociální situace. Často to například začíná problémy s rodinou a výchovou, kdy jim nebyly předány řádné adaptační schopnosti. Na dnešní problémy pak reagují rezignací a útěkem.
My se jim snažíme pomoci a ukázat, že ne vše je tak nepřekonatelné, jak se zdá.
Další rizikovou skupinou, jejíž počet bohužel stále roste, jsou staří a opuštění lidé. Ti třeba celý život pracovali, ale ocitli se sami a opuštění, nehlídali si, kolik budou brát důchod a ten jim dnes prostě nestačí. Navíc je dnes těžké sehnat starým lidem práci. Do toho je samozřejmě potřeba počítat s nemocemi, které věk přináší a podobně.
Ostatně práci nezaměstnanost je dnes obecný problém a málokdy to vyřeší nějaké brigády přes pracovní agentury a podobně.

A ten alkohol nebo i drogy nejsou problém?

Samozřejmě že jsou, ale stejně jako u všeho, je potřeba rozlišovat a neházet všechny do jednoho pytle.Máme klienty, kteří například nepijí vůbec. Nebo pijí normálně, třeba že si sem tam zajdou na pivo. U nás musí ale dodržovat řád. Do azylového domu musí přijít včas (pokud ovšem například nemají nějakou brigádu nebo podobně) a nesmí být přímo opilí, máme jistou toleranci, ale ne nijak velkou.
Drogy jsou problém hlavně mladší generace, navíc je to například lépe „vpašovatelné“ než nějaké lahve a chování člověka pod vlivem drog je mnohem hůře předvídatelné a tedy nebezpečné. Je třeba si uvědomit, že zákaz alkoholu a drog není nějaká zbytečná buzerace. Tento zákaz především chrání práva a bezpečí klientů, kteří naše služby využívají a chtějí svoji situaci změnit

Zmínil jste problém dluhů, nakolik je to dnes výrazný činitel?

Řekl bych, že dost zásadní. Někdy mi přijde, že naše společnost jde od extrému k extrému. Například v devadesátých letech se dluhy neplatily vůbec, spousta lidí takto zbohatlo. Dnes kvůli dluhům zase spousta lidí chudne a dostává se až na samé dno. Problémy jsou zejména s dluhy vůči soukromému sektoru, v devadesátých letech existovalo jen zadlužení vůči státu třeba na sociálním a zdravotním pojištění. To ale šlo lépe překonat.
Dnešní spirála půjček, dluhů, úroků, exekutorů i některých advokátů má katastrofální dopad. Neříkám, že by se neměli dluhy platit, ale je potřeba se zastavit, zhodnotit to, kam to vede a najít nějakou rozumnou cestu.

Jak celou organizaci financujete a jak máte velké náklady?

Prostředky nám většinou poskytuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Poslední roky jsme byli placeni z kraje, skrze kterého nám šly evropské dotace. Tento projekt skončil a do jeho pokračování se kraj z důvodu komplikovanosti znovu nepřihlásil. Svoje v tom jistě hrají i problémy, které kvůli chybám v předchozím projektu řeší soudy a policie.  Od města jsme teď získali milion korun, ale to nám stačí zhruba na čtyři měsíce. Při kapacitě klientů i zaměstnanců, o které jsem mluvil, naše minimální náklady představují asi 250 tisíc korun měsíčně.

A jak tedy dál? Máte nějakou představu?

Nový dotační fond kraje má v kase zhruba 5 milionů korun, a to na všechny organizace pro celý kraj a to je zoufale málo. Největší problém vidím v tom, že tento typ sociálních služeb nikdo nechce provozovat. Ve výsledku si to pak stát, kraj a město přehazují mezi sebou. Myslím, že je na místě nějaká rozumná komunikace a z ní vzešlá strategie. Ale za nedlouho jsme, spolu se zástupci ostatních organizací, pozváni k novému krajskému náměstkovi, kde by se toto všechno mělo řešit, tak uvidíme.

Jak Vám může „obyčejný občan“ pomoci?

Za každou pomocnou ruku budeme rádi. Kdokoliv nás může kontaktovat na telefon 485 103 141 nebo na mail info@opsnavrat.cz Vděční budeme i za věcné dary typu materiál na opravy, drogerie ... Na vše pochopitelně vystavujeme darovací smlouvu. Stejně tak uvítáme "nositelné" pánské oblečení (jak je uvedeno, naši klienti jsou na první pohled běžní lidé a saka, tesilky a hubertusy moc neužijí) a boty.

Díky za rozhovor a hodně sil.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;