Machnínský řezník byl poslední. Potom už šibenici ve dvoře libereckého soudu nestavěli. Tím vůbec nic nechci říci, natož naznačit. 

Řezník je pro mne naprosto fajnové povolání, pokud ovšem zabije a soud rozhodne, tak to je jiná… Kdyby ale stihl onen skutek provést do císařského ediktu z roku 1850 a odmítl svátost umírajícího, pak ho zahrabali kdekoli, jen ne na hřbitově. Pokud se rozloučil s pánem Bohem po roce 1850, měl své jisté. Machnínský řezník si tudíž užívá komfort suchého hrobu někde uvnitř hřbitova. 

V té mé vesnici bylo podivínů, kteří se vymykali konvenci, víc. Dospělí si mezi s sebou povídali o krejčím, jehož žena švadlena se musela denně mužovi předvádět v doma ušitém černém kostýmku, který si vezme na jeho pohřeb. Zimní verze byla včetně slušivého flaušového kabátku… 

V jiné rodině, bez mužského doma, matka s dcerou soutěžila, která se dříve vdá. Šlo vždy o stejného chlapa a ve stejné disciplíně… Jinde si zas vyřizovali manželské spory mimo dům, na dvorku mezi slepicemi. Dlužno připomenout, že děti byly ve škole, ale já slyšel dobře, já ještě do školy nechodil…

Nebo ti dva, kteří sobotu, co sobotu, když se vraceli z hospody, zpívali. Každý po jedné straně ulice - ona německy, on česky. Co vím, prošlo jim to vždycky. Spousta sousedů si to duo nenechala, byť bylo po půlnoci, ujít. 

Ještě k tomu řezníkovi, co zabil člověka. Pokud by svůj hrůzný čin spáchal před oním císařským patentem z roku 1850 a byl za to odsouzen ke ztrátě hrdla, pak by nedosáhl ani na onu známou „konvičku odsouzených“, na kterou měli nárok odsouzenci k smrti. Náš řezník si tedy s určitostí i zavdal… 

Dost morbidity a zasmějme se. Je to už hodně, hodně dávno. Když cvičili místní hasiči na hřišti, jak jim to stříká, tak jiným mezitím shořel seník nebo včelín... Nebo, když místní nepřizpůsobiví chodili do jedné velké místnosti za účelem úlevy na parkety. V ostatních místnostech parkety vytrhali a spálili. Později, když hasiči místnost vodou vystříkali a dům bourali, tak právě v té jediné netknuté místnosti se pod podlahou našli po Němcích obrovské poklady. Spousta toho, co Němci před odsunem pod podlahu oné místnosti schovali…. 

Celkem tedy nic, co by obzvlášť zaujalo. Normální běžné příhody, které jsem slyšel vyprávět. Jsou ale jako tichá pošta. Každý si něco přidá, ubere, ale je na co vzpomínat. Ovšem jen v dobrém, mí drazí sousedi, jen v dobrém….  

 

Egon Wiener

 

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;