Pánové a paní, už není mezi nám a přitom to není tak dlouho, co bylo slyšet jasný hlas kočího: „Pánové, držte si klobouky, jedeme z kopce...“ a „Uctivě smekám a nechám se poroučet milostivé paní!“ Jak je to dlouho, co naši dědové uctivě zdravili své známé, veličiny sejmutím pokrývky z hlavy, v tomto případě klobouku. Klobouk dolů, div ne do příkopu, tak se zdravilo už před hrozně dlouhou dobou. Tehdy klobouk zametal a kord břinkal o podlahu. Byl součástí výstroje toho, kdo na něj měl.

Ozdobou mu bylo nejen peří. Byl nošen i vojákem, chránil rybáře zrovna tak, jako sekáče na poli před poledním sluníčkem. Jednoho před žhavým sluncem, druhého v lomu před padajícím kamenem. Jinou funkci měl v Mexiku, jiný měl na hlavě čínský mandarín. Nádherný tvar měl z dílny honáka dobytka, jiný klobouk měl středověký lékař, co léčil mor a záludné neštovice. Cylindr se nosil v době císaře Napoleona a měl ho na hlavě Puškin těsně před osudným soubojem. Všelikeré revoluční hučky nosili ti, co v Evropě v roce 1848 stavěli po  městech barikády a dožadovali se konstituce. Buřinku nosil policejní rada i básník Mahen.

Můj táta a děda nosili poctivé staré klobouky se šerpou. Žádný fez ani turban. Jarmulku to  ano, pěkně pod kloboukem. Tam nehrozilo, že spadne a pozná přitažlivost zemskou. Klobouk, to bylo čím dál víc o projevení úcty, smeknutí a úklonu těla, práci nohou a úsměvu na tváři,

Klobouk, cylindr kočího, buřinka tajného rady, klobouk mého táty... Vzpomínka na součást osobnosti, jako i vesta s  pánskými hodinkami v kapsičce saka... A jak se ta móda mění! Pár desítek let zpět a vidím svého tátu, jak říká Jakubovi, mému synovi: „Vrať mi ten klobouk! Ty musíš do školky a já do Pražský mezi regály.“ Ale Jakub zná kloboukové kouzlo, kdy děda bez pokrývky hlavy neodejde a tak mu klobouk jen tak hned nevydá...

Pán v klobouku se prochází po nástupišti, v podpaží má něco, čim vlak zastaví – vypraví. Klobouk nosili všichni – jiný slévači, jiný sběrači zeleniny. Jiný  si vzal táta na hlavu, když šel k doktorovi a jiný, když šel na houby.

Ach, ty naše klobouky, hučky, čepice, kulichy, rádiovky. To vše mělo svůj poctivý základ ve starém, dobrém klobouku. Prošel světem vítězně a stal se příkladem, že může dosáhnout nejvýše. Císařská a královská koruna, tiára papeže, klobouky rektorů, barety děkanů, vojáků, pokrývka hlavy kněze, lékaře i čaroděje. U zrodu všeho toho, co se kdy nosilo na hlavě stál klobouk. Hasičská přilba, vojenská… Něco mít na hlavě a chránit se, později dát smeknutím najevo úctu někomu, koho si vážíme a ctíme. Nechť tedy vzpomínka na klobouk připomene nové generaci slušnost a pozdrav, kdy stačilo cvrnknout prstem o okraj.

Egon Wiener

Komentáře vytvořeny pomocí CComment


Provoz webu je podpořen Ministerstvem spravedlnosti ČR v rámci dotačního titulu „Prevence korupčního jednání“

Činnost webu podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

The project is being supported by the Open Society Fund Prague from the Active Citizens Fund. The programme promotes citizens’ active participation in the public life and decision making and builds capacities of civil society organizations. The Active Citizens Fund is financed from the EEA and Norway Grants.

 

                                                    

                                                                              

Copyright © 2016 Náš Liberec;