Vítězství – zamyšlení nad sebou

Jak asi bylo našim, když skončila válka, jak asi bylo těm, co přežili? Jak asi bylo těm, co kolaborovali a začali se bát, jestli se to sousedé dozví… Všude voněl šeřík a lidé kolem pohřbívali poslední padlé. Svět kolem byl v chaosu a statisíce lidí hledalo  své příbuzné, nové domovy, kde hlavu složit. Židé, co přežili, už nechtěli do zemí, které je tak snadno vydali Hitlerovi. OSN jim vrátilo jejich původní domov, odkud byli vyhnáni před dvěma tisíci lety.

Němci prchali z Pobaltí, Pomořan z Čech i z Polska, Maďaři ze Slovenska. Do Čech se vraceli děti českých emigrantů, exulantů i z Belgie, Francie, Argentiny, Rumunska, Ruska i Polska.        Uvnitř Čech došlo k téměř dvoumilionové obměně obyvatel Sudet. Přicházeli i mladí lidé, kterým se zde rodili první děti na osvobozené půdě Československé republiky.

 To už byla i naše – moje generace dětí prvních dosídlenců po odsunu Němců, jako důsledku vítězství spojenců ve 2. světové válce. Jak jsme se cítili v zemi, kde nebylo téměř nic českého? Každý dům měl nějaký německý nápis dobře čitelný ještě po letech. Na hřbitovech jsme neměli příbuzné, dědečky a babičky jsme měli ve vnitrozemí. Nebylo tu spojení s půdou, dospělí lidé se báli, že se Němci jednou vrátí a neopravovali své domy.

Nebylo tu, co vidíme dnes – chalupaření, úžasný vztah k Jizerkám, Lužickým horám. Ještěd už nebyl německé poutní – turistické místo. To vše trvalo nejméně 20 let. Děti tohoto věku, hektické poválečné doby, jsme byly tady doma. Hráli jsme si na vojáky a kde nikdo nechtěl být Němec. Všichni jsme chtěli být ,,naši“.

Vítězství přineslo zemi mnoho, pocit jistoty, že odchodem Němců, už nebudeme nikdy s nimi válčit o vlastní území. Ztratili jsme ty, co ze Sudet udělali prosperující území. Nestačilo to snížit pocit uspokojení, že Němci už nikdy nebudou mít navrch, že nebudeme jen pracovní silou německých fabrikantů. To byl jeden z argumentů našich rodičů, vzkaz nám, jejich dětem. To byl nakonec i důsledek přání většiny sudetských Němců, nebýt už i československými občany.

Dnes jsme 70 let za vším tím, co nás rozdělovalo. Dnešní přání a touhy všech národností žijících v tomto regionu se posunuly do jiných rovin. Není už prioritou jednoho podrobovat si druhého. Věřme, že se takhle vlastnost už nikdy do Sudet nevrátí.

Jsme děti českého pohraničí Sudet, těch, co válku nechtěli. Je to dnes zároveň i pocit odpovědnosti, udělat vše pro to, aby se příčiny poslední války nikdy už neopakovaly.

 

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče