Z dějin jedné z ulic v Liberci

Ta ulice byla, a co si budeme namlouvat, stále je v záplavové části Liberce. Ale co, tehdy to lidé, kteří tam bydleli tak úzkoprse nebrali. Voda přišla a vzala s sebou, co by stejně přišlo na zmar letos, za dva roky. Televize, elektrické pračky, auta, drahá elektronika v té ulici nebyly, tak o co šlo. Šlo jim o život, aniž o tom věděli…

Táta se narodil v den, kdy se narodila i republika – 28.října. Kdy se narodil Walther Pichler z německé rodiny bydlící v témže domě ve stejné ulici nevím, ani kdy Žid Otto Jelínek. I ten bydlel s mým tátou z německo-židovské rodiny v domě ve stejné ulici… Jak to tak mezi kluky bývá, byli to nerozluční kamarádi bydlící tam dole pod radnicí v jedné z ulic u Nisy. Chodili do stejné školy U Soudu, později do české měšťanky, nahoře u stadionu v Růžodole. Dětství, společné rošťárny, oslavy narozenin, dokonce i svátků – těch státních i náboženských, které toleroval kněz i rabín.

První polovina dvacátého století, měla teprve začít. A začala tím, že kluci se pohádali o děvče z české rodiny, která s nimi chodila v Růžodolu do školy. Můj táta byl z nich nejstarší, a že nebyl vybaven jazykově, neoslnil svou češtinou učitele natož slečnu. Vyhrál Walther Pichler. Žel, toho oslovil i Konrád, chlapík z Vratislavic. Jelínkovy zase oslovil někdo  z Prahy, jestli se nechtějí odstěhovat do Palestiny. Tátovi rodiče v tom lítali a jasno neměli vůbec. Táta se stačil vyučit u Neumannů tkalcem. Oba dva kamarádi dál studovali. Jeden na průmyslovce, druhý na gymnáziu na Husovce.

Liberec ve třicátých letech byl Šanghají Evropy, Asie i jižní Ameriky. Babylon řečí, ambiciózních politiků, masových shromáždění, pochodů nezaměstnaných, protestů, bubnování, pískání na flétny, pochodů s hořícími pochodněmi. Kluci dospívali a kolem nich, i v jejich ulici to  kotli vřelo. Staří si stěží odpověděli na pozdrav, a tím končila i dřívější vřelost. Prohodit spolu pár slov, to už byla věc zcela výjimečná.

Pak přišla listopadová křišťálová noc roku 1938. Té noci se do Liberce vrátil středověk. Strach, plameny, dým a bezmocnost. Synagoga ještě hořela a děti z židovských rodin už do libereckých škol nesměly.  Dědečka zatklo gestapo, jeden po druhém mizeli lidé z liberecké ulice, z domu, kde vyrůstali.

Zůstali jen Pichlerovi a ti si pomohli. Starý nábytek vyhodili a mohli si vybrat po těch, co před oslavujícími sousedy na poslední chvíli stačili utéci do protektorátu.  Liberec se stal součástí třetí říše. Liberečtí Němci rukovali a Walther Pichlerů také. Padl u Moskvy. Do Liberce se nevrátil po válce vůbec nikdo z rodiny Jelínkových. Z rodiny mého otce tak napůl.  Pichlerovi skončili ve sběrném táboře ve Stráži nad Nisou – starém Habendorfu a později někde v Německu. Jelínkovi v Osvětimi, odkud nebylo návratu. Táta se oženil a po válce se mu narodil syn.

Do té ulice jsem pak už chodil jenom já. Je stále v záplavové zóně, ale co, lidé v ní dnes bydlící to tak neberou. Mluví česky, chodí do práce, někteří jsou nezaměstnaní. Netuší jak dramatická byla doba, první polovina 20. století i tady, v Liberci…

                                               Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče