V zátopové ulici bylo veselo. Tolik přemnožených potkanů dosud nikdo neviděl. Lidé, kteří přišli na výzvu dosídlit pohraničí i po odsunutých Němcích to spojovali s tím, že je to pomsta za Sudety. Kolikrát jsem to za svého mládí musel vyslechnout! A přitom to bylo v nás, v těch, co vyhazovali odpadky z kuchyně jen tak, volně dostupné hlodavcům tak, jak byli zvyklí ve vnitrozemí odkud přišli. A to bylo tak se vším.

Řemeslníci v „poolu“ - v nově zřízené organizaci a podniky libereckého okresu jaksi zapomněli fortel a práci v „komunálu“ odbývali. Už to nebyl tem mistr malíř pokojů, kožešník, truhlář, jako když soukromničil. Jó, po práci, jako melouch, to je, paninko, jiná! Nebyli takoví všichni a ne všichni to dělali okatě. Však taky nový humoristický časopis byl více než úsměvný o politice a  o katastrofální situaci na Wall Streetu a o tom, jak se v komunálu hospodaří.

Vraťme se do zátopové ulice ve městě. Už v ní nebyl žádný Žid, ani ze smíšeného manželství, dokonce ani Němec, který by jako antifašista nebo odborník mohl zůstat. Ulice byla čistě česká a lidé z ní pracovali v podnicích ve městě nebo v blízkém okolí. Hospody začaly prosperovat. Televize nebyla, chodilo se na fotbal nebo na box, na koňské závody, na letiště, na motorky, do ZOO, do botanické zahrady, do lázní, na výlety do okolí...

Školy praskaly ve švech. Za rohem, v Barvířské ulici konečně vyrostla  nová škola – dětí bylo dost. Severočeské muzeum se rozdělilo a vznikla oblastní galerie. Děti měly svůj Severáček, dospělí pěvecký sbor Ještěd. Kina byla denně plná, zrovna jako divadlo F. X. Šaldy a později měla plno i „Ypsilonka“. Na Husovce, tam, kde byl hned po válce sběrný tábor pro Němce před odsunem, vyrostla vysoká škola. Továrny jely na plný plyn.

Sortiment v obchodech byl zoufale malý. Strana a vláda rozhodla, že obnoví Liberecké výstavní trhy – LVT – nabídku a přehlídku výrobků lehkého průmyslu s předválečnou tradicí, především těch, co se zde tradičně vyráběly. Bylo to šťastné rozhodnutí. Liberec, víceméně ospalé provinční město plné takových zátopových ulic, se v letních měsících stalo cílem československých turistů, obchodníků a prvních turistů z východního Německa a Polska.

 Ulice, i ty v zátopové oblasti za kavárnou Vinkler (později Nisa) se začaly vzmáhat. Došlo na opravy chodníků, výměny oken, někde i vchodových dveří. S omítkami to bylo legrační. Ty se opravovaly i v Pražské ulici v centru města, ale často jen do výše prvního patra a jen ze strany ulice.

Tramvaj... V té poválečné době, asi tak ještě patnáct let, projížděla městem napříč, do všech světových stran a to za slušnou cenu. Desetníky stačilo zaplatit průvodčímu a od Letky v Růžodole dojet až do Rochlic na náměstí, nebo po Jablonci. S nadsázkou to byl krásný celodenní výlet. To vše už je pryč a kdeže ty loňské sněhy jsou.

V zadních částech uliček v zátopové oblasti byl postaven grandiózní tunel – kryt – chránící obyvatele před bombardováním a následky jaderného úderu. Bydlení v této oblasti přestalo být romantické, laciné a bezpečné. Komfort téměř žádný, suché záchody... Lidé s vyššími nároky na bydlení se odtud začali houfně stěhovat. Genius loci města textilu a lidí denně chodících za prací byl náhle pryč. Noví nájemníci domy vybydlovali a čtvrť se stala „Bronxem“ severočeské metropole. Stávající status je neúnosný. Na rekonstrukci čeká celé území za kavárnou Nisa a myslím si, že už začala.

 

Egon Wiener

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;