Karlováci to měli v minulém století do školy v Machníně nejblíž zkratkou kolem vodárny a koupaliště. Co platilo včera, dnes už neplatí. Jak jsme těm spolužákům z Karlova záviděli! Chodili cestou kudy jezdily jen traktory a silné motorky. Když byl sníh přicházeli víc než zasněžení, když pršelo, přišli zmáčení, když svítilo sluníčko, opálení. Zažívali něco dobrodružného, co nám, z jiných částí spádové obce Machnín scházelo. Za kinem míjeli vlakový přejezd, pak koupaliště s jednou z nejčistších vod široko daleko. Následovala supermoderní úpravna vody z artézského vrtu, který čerpal vodu do veřejného vodovodu.

Že nešlo o nějakou bezvýznamnou studnu před nádražím, cituji ze starého průvodce po okolí: „Ve třicátých letech již nestačily ještědské prameny krýt zvýšenou spotřebu, a proto byly hledány nové vodní zdroje na území obce Machnína. V roce 1934 zde bylo provedeno pět hlubinných vrtů. Vrty, z nichž některé měly hluboko přes sto metrů, zasáhly podzemní nádrž pitné vody, jež tryskala vlastním tlakem na povrch v podobě tzv. artézských studní. Na machnínské prameny, které měly vydatnost asi 60 litrů za sekundu, byly kromě Liberce napojeny ještě obce Machnín, Svárov, Stráž nad Nisou a část Ruprechtic.“

Pak už cesta spolužáků vedla strmě k domovu k úpatí Ještědu končící u prvních domků Karlova, který je dnes samostatnou libereckou čtvrtí.  Má zde být asi 43 adres a sto stálých obyvatel. Proč tak ze široka? Snad i proto, že moderní budova zdejší vodárny patří do seznamu ztracených objektů našeho města  v této oblasti. Vedle Schwabovy vily, bývalého očního ústavu v Machníně-Hamrštejnu sem patří i restaurace Zelený strom – místního kino, vybydlené domy v Hamrštejnu…

Dnes, pokud by nějaké děti v Karlově žily, asi by nechodily do školy v Machníně. Do školy, kdysi o pěti třídách, která dnes živoří jako součást školy v Ostašově a skomírá na nedostatečný počet žáků. Cesta, cestička, zkratka na Karlov kolem bývalého kina, hospody by dnes asi byla o těžkém adrenalinu pro trénovaného sportovce, odolného v boji s klíšťaty, který by byl fyzicky schopen prodrat se zdivočelou přírodou po úvozové cestě  až k cíli cesty.

Naše okolí se pomalu, stává zajímavým skanzenem opuštěných textilních továren, industriálních staveb 19. století. Ohlédnutím, za něčím, co jsme znali, co jme vnímali jako součást krajiny… Něco, co do naší krajiny patřilo, sžilo se s ní, něco vedle čeho jsme vyrůstali, něco, kam jsme mohli vstoupit a rodiče se nemuseli bát, že se nám něco stane, že nás potká zloděj koní, deviant, sběrač kovů, nalitý, jak zákon káže.

Jen kousek od vodárny stál v polích osamělý dům, kde bydlela spolužačka Šmahelová. Ta chodila s námi do machnínské školy pět let, aniž by ji v těch polích někdy někdo obtěžoval. Po více jak šedesáti letech dům v polích neexistuje. Svět kolem nás se hodně změnil. Zůstávají jen staré fotky, pohlednice a vzpomínky.

Blízké město žije svými rozhádanými kauzami a dětem vůbec neschází. Mnohé z toho, co bylo řečeno, je  možné přeskočit, co zůstává je společné - dobrý pocit z práce, radost z dalšího pokolení, spolehnutí se na přátele. To přeji i svým bývalým spolužákům z Karlova a vám všem, které svými vzpomínkami pohladím, taky.

                                                                                  Egon Wiener

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;