Pohled na město je pokaždé jiný. Jaro, léto – všechna roční období jej okrášlí něčím novým. Pohled na město od vlakového nádraží, vám poskytne takzvaně první dojem a ten nebývá vždy nejlepší.

Obdobně jsem i já asi v deseti letech vnímal město, když jsem vystoupal schody nádraží a přede mnou se otevřelo panorama nesrovnatelné s ničím, co jsem dosud znal.

Odevšad je mé město mohutné, ale Liberec před šedesáti lety při pohledu do Stalinovy třídy, byl pohledem do útrob Verneova Ocelového města. Město proti nádražní lávce bylo jeden vedle druhého plné továrních komínů, vroucím kotlem průmyslu a dopravy všech druhů na docela malé ploše. Liberec za hotelem Imperial u dolního nádraží, plynárna a spousta textilek, byl obdobou husté polívky, co ji vařil můj táta. „Eintopf“, ve kterém lžíce stála.

 Na ploše, mnohonásobně menší než jiné části města, se odbývala textilní výroba, jezdila tudy tramvaj a vlaková vlečka, osobní a nákladní auta. Z dolního nádraží jezdily vlaky plné zboží, byla tu zásobárna plynu, desítky továrních a expedičních hal, kotelen.

Na starých pohlednicích zachycujících tuto aglomeraci, vypadá průmyslová zóna města jako ježčí záda – jeden tovární komín vedle druhého. Vstup do prostoru ještě dnes evokuje pocit, že se ocitl na místě dřiny, pachu potu a továrních splodin, kde slunce nesvítí, kam si děti nechodí hrát.

Přesto jsme do jedné z těch továren jsme my, studenti SVVŠ, jednou týdně chodili na tzv. výrobní praxi. V téže továrně byl o několik let později otevřen hotelový komplex a zábavní park s bazénem.  V současné době zde bojuje úspěšně s nudou IQlandia. A nenudí se tu jen návštěvy z Liberce, ale z celého kraje, včetně přilehlých regionů Polska a Německa.

Byla to skutečná tajuplná část města, tovární čtvrť, kde se až na výjimky nebydlelo. Čtvrť, kam se chodívalo za prací, ožívala v časných ranních hodinách, jako jedna z prvních. Kdysi ponurá část Liberce s mrtvou řekou v zádech, průmyslové srdce Liberce, jedna továrna vedle druhé, kde pracovaly stovky, tisíce dělníků české i německé národnosti. Prostor, bez něhož by nebylo bohatých částí města, výstavních vil, budov s kulturně-společenským zaměřením a  darů štědrých mecenášů, kteří se zasloužili o rozkvět Liberce.

 Bez práce tkalců, barvířů a sukařek by nebylo textilních baronů, ale ani chleba pro dělníky a často i pro děti, které  v prvopočátcích slávy textilu na Liberecku musely v těchto továrnách na sukno a plátno pracovat. Část města pod nádražím, podle mého soudu, by se měla dostat i doprohlídek města turisty.  Je onou podivuhodnou součástí genia loci industriálního českého pohraničí – Sudet, která poskytla materiální prostředky pro vznik a prosperitu metropole severu, města pod Ještědem, města textilu.

Egon Wiener

        

 

 

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;