Co tak asi mohou pomníčky říct chlapci ve věku 10 let? A přesto si toho o nich dost pamatuji. Děda bydlel na hřbitově a tam je pomníčků habaděj.

Ty jsem ale neměl na mysli, myslím ty na náměstích, v parcích, u budov, nebo přímo tam, kde se něco událo…

Už zmíněný dědeček, který bydlel na židovském hřbitově v Liberci, se staral i o pomník, kde na leštěném mramoru byla vyryta jména těch, kteří padli za první světové války a byli z Liberce, židovského původu. Úplně podobný stojí v Machníně u hřbitova se jmény křesťanů z Machnína a okolí.

Všechny liberecké křesťanské hřbitovy mají, kromě připomínky padlých z první světové války, Ježíše Krista na kříži, jako sochu někde uprostřed pohřebiště. A protože jsem sdílel tatínkovy hodnoty, těšil jsem se z každé jiné sochy, než z těch, co jsou na hřbitovech.

Krásné jsou ty v zákoutí měst a v parcích. Vůbec ty nejkrásnější jsou sochy - lavičky, kde už sedí ptáci a bronzoví lidé. Všichni jsou si něčím podobní – radují se a usmívají se. Aspoň takové jsem měl ještě to štěstí vidět - potkat. Další jsou ty, co se vymykaly normálu – vojenská technika na podstavci. Tank osvoboditelů v Praze na Smíchově, dělo v Mimoni, letadlo na sídlišti v Chrastavě. Z dětských let to byl F. X. Svoboda v Mníšku pod Brdy, jehož ramena pokálená holubími exkrementy mi přišla naprosto irelevantní a nedůstojná. Hlavně jsem nevěděl, kdo je to F. X. Svoboda. Písmena „pod“ byla k nepřečtení.

S dospíváním mě oslovila torza málo oblečených žen a půvabných slečen. Jedna z prvních stála naproti nádraží ČSD, pak u průmyslovky a za nemocnicí. Některá se skutečně a často stěhovala. Vedle těch obnažených žen to byly sochy státníků, generálů a svatých. Stalinův pomník, později rudoarmějec a ještě později tzv. kloaka u dolních kasáren vyjadřující, jak moc si město vážilo svého osvobození. I tak si je možno vysvětlit konečnou podobu díkůvzdání: střevní potíže vyjádřené svébytným umělcem.

Liberec má své sochy a pamětní desky, které se opravdu často stěhují. Morový sloup - barokní skvost, co jinde zdobí střed města, je ukrytý za zamčeným plotem. Obdobně skončily zbytky úžasné výstavy „socha a město“ z doby před sametovou revolucí. Torza pamětních desek, která, pokud byla z kovu, skončila ve sběrnách tak, jako památník sociálních demokratů u nemocnice.

Německá historie našeho města. Nevím, čemu se dnes věnuje odborná komise liberecké radnice, ale nymburská vydala nádhernou knihu o pamětních deskách ve svém městě. I Liberec se má čím - kým pochlubit - počínaje národními spisovatelkami až po architekty, lékaře a umělce. V okolí města máme velmi zajímavé sochy, Jizerky plné pamětních desek, sochy svatých, smírčí kameny, ale i takové unikáty jako je česko-německá stéla ze 16. století v Hrádku nad Nisou.

 Nové prostory pro staré sochy a sousoší se dnes nabízí v prostorách budoucího centrálního parku naproti hotelu Zlatý Lev, v prostoru dosud roztříštěných miniparků, které, spojeny do jednoho se vším všudy, dají prostor i pro sochy a kašny. Park, kde si Liberečáci budou moc sami vybrat, prstíkem ukázat na ty sochy, na které se nebudou bát usedat ptáci a děti se po jejich spatření nebudou bát vylézt z kočárků. I tak mohou vypadat budoucí sochy v našem krásném městě. 

Egon Wiener

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;