Jako kluk jsem si představoval Liberec jako jedno velké letiště. Byly mi čtyři roky a od nás z Machnína byla vidět z Liberce právě jen liberecká letadla, která při startu mířila k Machnínu. A byla to krásná letadla. To už umí ocenit i čtyřletý kluk ocenit. Mnohoplošná, rychlá, pomalá, větroně, výsadkáři, akrobacie. Prostě, letadla mě dostala a Liberec byl pro mne jedno velké letiště. Brána, cesta do světa otevřena - tak nějak jsem se později nadchnul nad knihou, později nad poštovní známkou, obrazy, grafikou, synem Jakubem, dcerou Sárou.

Liberec byl městem za kopcem, kde žili děda s babičkou a kde pracoval táta. Město cirkusů, divadel pro děti, kin a slavností, kde se dětem kupují dárky, cukrovinky, knížky. Tam jednou půjdu do školy, kde jednou moje děti budou úspěšné. Tam se ožením, budu mít spoustu přátel, na hřbitově budu jednou ležet, jako ostatní. Jo, takhle jsem jako kluk uvažoval.

Ale ten kluk rostl, dospěl a najednou si sám sebe uvědomil v celé své dospělosti a začal město vidět i očima souseda, kamaráda z vojenské služby v dolních kasárnách, spolužáka, kolegy ze zaměstnání.

Město je aglomerací mnoha tváří. Od řeky Nisy po kopce Jizerek a horu Ještěd. Je tváří lidí, kteří zde našli domov po vyhnání Němců a kolaborantů. Těch, kteří se zde narodili, až po ty, kteří leží na několika hřbitovech v okolí. Poznávali jsme své město prostřednictvím fotbalu, hokeje, lyžování, jízdy na kole, pěšmo v okolních horách, na koupalištích, v kulturních zařízení, na tancovačkách s Láďou Barešem, v muzeu, v galerii, na 1. máje, v lampiónových průvodech, na manifestacích za světový mír, bezjaderný svět.

Naše město mělo svou univerzitu, tělovýchovu, Svazarm, svaz žen, skauty i pionýry, Textilanu, textilky, družstevní pekárnu, jatka, městský dvůr i mlékárnu. Město vidím, jako perlu v náhrdelníku z okolních menších městeček: Frýdlant, Nové Město, Raspenava, Vratislavice, Hodkovice, Český Dub, Chrastava, Osečná, Hrádek, Jablonné... A to jsou jenom ty větší aglomerace.

Město ztratilo genia loci měst 19. století, sevřeného prstencem pěti kostelů v okolí radnice. Je bohaté na stavební styly – baroko, secesi, pseudorenesanci, podstávkové domy, nezaměnitelnou industriální architekturu. Může se pochlubit Ještědem, ZOO, botanickou zahradou, světem podle reemigrantů rodiny Vajnerových, vracející život městu prázdných textilních továren. Žije sportovní halou, sportovním areálem v Doubí - Vesci. Život je dán Jizerkám hraničními přechody.

Mé město je plné tramvají a dětských kočárků, babiček a dědečků, aut, co jedou tam, kde  už měla být včera. Studentů spěchajících do školy, do obchodů, co otevírají v devět hodin a zavírají v noci. Mé město je plné pochroumaných chodníků a přelidněných ulic, které voní azalkami a rododendrony. Je plné průmyslových a obchodních zón, sportovců a umělců. Dětí hrajících na hudební nástroje, které chodí do cirkusu a do kina, občas se mezi sebou perou, mají chuť žít, a co je hlavní – začínají jim letní prázdniny!!!

                                  

                                                                       Egon Wiener

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;