Co máme za důležité, je dáno věkem. Zůstat dítětem, mít jeho touhy a přání se nepodaří každému. Patřím k těm, co nehledají, aby uškodili. Hledám pro zábavu, ne pro jedovatou slinu. Nezávidím. V mých příbězích nehledejte spásu světa, spíš touhu a cíl – vzpomínky.

Z Liberce je to do Chrastavy zhruba 10 kilometrů. Na samém konci Bedřichovky (dnes součást Liberce) snad ještě stojí vesnické stavení v zuboženém stavu. Nikdo v něm už desítky let nebydlí a pokud vím, ještě nedávno v něm měli svůj domov býci na výkrm.

Nebylo tomu tak vždy. Stavení stojící na úplném konci Bedřichovky má číslo popisné 1. Nedalo mi to a objevil jsem listinu z roku 1791 vydanou hrabětem Clam-Gallasem, v níž správa panství povoluje stavbu této usedlosti sna přilehlém pozemku. To  vše se schvalujícím podpisem pana hraběte Clam-Gallase.

Seznámil jsem se s usedlostí č.1 na Bedřichovce v roce 1953, kdy jsem začal chodit do 1.třídy machnínské školy. Do 5.třídy chodilo takové velké děvče - Bidlo, jsme mu my prvňáci říkali. Jinak měla své poctivé jméno – Květa Šarešová. Do třídy se mnou chodili kluci i ze vzdálenějších částí naší obce - z Bedřichovky, Karlova, Hamrštejna. Spolužáci z Bedřichovky mě vzali na výpravu k nim, že uvidím věci! Musím předeslat, že ač prvňáci, vzhledem k tehdy nízké poválečné kriminalitě jsme se mohli volně pohybovat i v intravilánu obce v odpoledních hodinách bez toho, že by rodiče měli víc, než strach,  že si zlomíme ruku, nebo nohu.

Naše výprava mířila z Machnína na sever k Bedřichovce a lesem až k rybníku ,,Šarešák“. Cíl měla tajný -najít na divokých skládkách kolem lesa něco, co se hodí. Dospělí se zbavovali věcí po Němcích na takové skládky vyhazovali zajímavé věci. My kluci jsme šli hlavně po zbraních, mečích, šavlích, dýkách, přilbách, opascích, medailích a vyznamenáních. Skládky té doby byly plné překvapení. Bylo tu možné najít prapodivné hasičské i lékařské přístroje, vybavení celých dílen a kuchyní. 

Bedřichovský les a jeho okolí, vypuštěné vodní nádrže a rybníky skýtaly nepřeberné množství informací o životě těch, co tu žili před námi. Stáli jsme na břehu rybníku Šarešáku. Byl vypuštěný a z bahna vyčnívala dvě kola a hlaveň děla. Děla, co ještě donedávna stála na silnicích už dávno skončila ve šrotu, ale tohle dělo dospělí ještě neodvezli.

Domů jsme se vraceli pokrytí bahnem, ale šťastní. I takové byli totiž hračky naší generace, která přišla na svět v prvních letech po druhé světové válce.

Ještě k té Bedřichovce. To nebyly jen černé skládky, ale i vzpomínky na Klementa Gottwalda, který tu několikrát přespal u německých soudruhů. Komunistů a antifašistů nebylo v téhle oblasti Liberecka málo a právě ti nemuseli do odsunu.

Bedřichovka je rovněž místem, kde se v Rakousko-Uhersku počátkem předminulého století rodily první hrací mechanické  orchestriony    a flašinety. Bylo to sice v těch nejprimitivnějších podmínkách, ale prvenství jim nikdo nevezme. Později výroba pokračovala v blízké Chrastavě a dosáhla světové úrovně. Určitě by stálo za to zjistit, ve kterém domku na Bedřichovce začínali s výrobou a umístit tam tabulku. To jsem si myslel tehdy, jako malý kluk. Dnes si to myslím taky...

                                               Egon Wiener

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;