Koho nebolí koleno, kyčel, záda, ať zvedne ruku. Nikdo? Žuch. To jenom náš pes Vilínek s sebou žuchnul celým tělem o zem a tlapošky - tlapičky zvedl ke stropu, protože otázce dobře nerozuměl. Ano, i jeho bolí kyčel. Dnes snad nenajdete člověka, a zdá se, že i psa, který by se k nám nepřidal. 

Řekl bych, že prášků na klouby se dnes prodá víc, než všech ostatních léků dohromady. V polovině minulého století, a to řada z nás ještě pamatuje, jsme byli nemocní jinak, než jak se marodí dnes. Rozhodně jsme nejezdili se vším k odborníkovi, na rentgen...

My z vesnice jsme měli ještě na vsi zdravotníka, povoláním truhláře  - staropenzistu, který bez nároku na peníze, šil, dezinfikoval a opravdu léčil. Outlocitná matka po tom, co mě kousl sousedovic vlčák, mě  bez rozpaků poslala o pár domů, do jiné ulice k panu Matoušovi, aby mi to ošetřil. Říkalo se, že vše dezinfikuje tím, že to poleje čůráním, ale to si žel už v tomto případě nepamatuji. Bylo mi šest let a rozhodně jsem se nedržel máminy sukně.

K Matoušovi jsme chodili  všichni - chlapi s řeznými ranami, maminky se spáleninami, my kluci, když nás něco kouslo, nebo s vyvrknutými kotníky. Do vsi jezdil i doktor, v našem případě i doktor, co měl zakázanou Prahu, doktor ,,kolaborant“, který dříve léčil hlavu protektorátu. Zrovna ten měl v našem Matoušovi, truhláři a zdravotníku Červeného kříže mocnou konkurenci.

V bývalé mlékárně, v levé straně obecního domu v přízemí, byla místnost 'Červeného kříže. Mě v ní uchvátila taková ta festovní nosítka s kabinkou nad hlavou ještě z Rakouska-Uherska. Shodou náhod, mě později, v základní vojenské službě vycvičili do funkce nosiče raněných. A bylo mi pokaždé milou vzpomínkou nechat si zdát, s čím se dřeli moji předchůdci v zákopech.

Zdravotnictví v mých dětských letech dosáhlo na rentgen a na sádru na předloktí. Ale se spálou se frčelo na týden do infekčního oddělení nemocnice. Lidem pomáhala i četba knih o léčení v hrůzostrašidelných obrazech v německé i české mutaci - rozkládací obrázky mužů a žen, obrázky přenosných chorob… Jistě taky vzpomínáte. Na hrůzy se nezapomíná.

Vůbec mě nepřekvapuje, že liberecká nemocnice je dnes největší zaměstnavatel v této oblasti. Koho něco dnes nebolí? Dostala se mi do ruky informační brožurka o Liberci z podzimu roku 1945. Jsou v ní uvedeny údaje o počtu lékařů. Čtyři doktoři, z toho tři, co měli to štěstí a přežili holokaust. Lidé dnes víc marodí.

Přes 5 tisíc zaměstnanců se stará o naše nemocné. A to spousta nemocných k lékaři nechodí a léčí se sama, za pomoci léčitelů, homeopatik, vlastních zkušeností. Umíráme nemocní, dřív to bylo věkem. Dnes, po jídle plném chemie, separátů a náhražek. Být nemocný, znamenalo dříve léčit se ležením, pocením, pitím čaje, zábaly, kloktáním, atd. Dnes pan doktor má těch nemocných tolik, že nemít před sebou naši kartu, tak neví, s kým mluví. Dochází k odosobnění vztahu lékař – pacient.

Svět se pořádně změnil a ve zdravotnictví asi opravdu nejvíc. Řadě pacientů to aspoň tak připadá. My, co zažili šampusky a čůrání do nich na společných WC, doktora, co bral vajíčka, slepice i obrazy, který jezdil rok, co rok v nové škodovce stejné barvy, aby nepopudil sousedy, že má zas nové auto. Nedráždil sousedy. Svět i vše kolem se mění. Změnili jsme se i my.

Ještě k tomu Matoušovi. Za války se psal Mathous a už i tenkrát byl obecním zdravotníkem. Po válce, snad i díky česky znějícímu příjmení, a že byl zdravotníkem, mohl v Čechách zůstat.

A závěrem? Buďme zdrávi, je to levnější, než marodit, to mi věřte. Kolena, cukrovka, vysoký tlak… Aspoň, že jedlá soda nás vyjde relativně levně...
    
Egon Wiener

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;