volba prezidenta

V pátek poprvé budou občané České republiky volit nejvyššího ústavního představitele země. Mají na výběr z devíti kandidátů, reálnou šanci uspět mají ovšem jen někteří. Už samotný průběh kampaně, která nyní končí, mnohé vypovídá o jednotlivých kandidátech, jejich zázemí a konečně i o jejich přívržencích. Prezident v České republice nikdy nebyl jen „kladečem věnců“, ale významným politickým subjektem, proto si jeho volba zaslouží i našem webu krátký komentář.

Poslední týdny jí bylo všude plno. Křičela na nás z billboardů, plakátů, médií. Prezidentská kampaň, která si ve své „přímé“ podobě odbývala v Českých zemích svou premiéru. A protože korupce, zneužívání veřejných prostředků a ruinování společné kasy je u nás tématem číslo jedna, dominovalo toto téma i u většiny kandidátů. Vliv médií, marketingu a reklamy se opět projevil v celé své síle a dokázal s českou veřejností sehrát absurdní divadlo.

Začněme u trojice (nikoliv dvojice, jak je v těchto dnech běžné říkat) kandidátů, které spojují dvě zásadní věci. Za prvé reálná vidina úspěchu, a to minimálně při postupu do druhého kola a za druhé skutečnost, že za těmito kandidáty stojí vlivné podnikatelské kruhy, které byly a jsou napojeny na politiku, kterou v minulosti nemálo ve svůj prospěch ovlivnily a stále ovlivňují. Jedná se o Miloše Zemana, Jana Fischera a Karla Schwarzenberga.

Asi největší favorit voleb, Miloš Zeman, má v mainstreamových médiích punc levicového kandidáta. Přitom jde o člověka, který v minulosti zejména coby premiér prosazoval hodně podivných privatizací veřejného majetku, spílal demonstracím i odborům, podporoval válečné úsilí USA a jeho vzorem je konzervativní „železná lady“ a přítelkyně jihoamerických fašistických diktátorů Margaret Thatcherová. Co je ale zejména alarmující, je jeho tým složený z lidí (Miloslav Šlouf), kteří byli v minulosti prokazatelně napojeni na podsvětí (František Mrázek) a byli jím doslova řízeni a úkolováni. Mezi Zemanovými sponzory lze také nalézt i aktéry divokých privatizací (František Gajdoš) a těžko věřit, že by nákladná kampaň Miloše Zemana stála jen okolo sedmi milionů korun, jak sám dnes voličům tvrdí. Pokud začíná Miloš Zeman svou kandidaturu netransparentním financováním kampaně i nepokrytým lhaním voličům, jaké by asi bylo jeho prezidentské angažmá?

Podobně kontroverzní tým si zvolil i někdejší premiér „překlenovací vlády“ Jan Fischer. Někdejšímu premiérovi vede kampaň souputník Marka Dalíka, vlivný státní úředník a lobbista Jan Novák, který stojí i za proslavenou kauzou Promopro. Mezi Fischerovými sponzory pak dominuje miliardář Tomáš Chrenek, který nechal zázračně zbohatnout i Stanislava Grosse skrze akcie své Moravia Steel. Ostatně právě za vlády Jana Fischera posvětila tehdejší ministryně zdravotnictví Dana Jurásková (za ODS) fúzi mezi Chrenkovou pojišťovnou Agel a Hutnickou zdravotnickou pojišťovnou a Tomáš Chrenek tak získal vertikální monopol v oblasti a ještě mu pojištěnci zaplatili jeho dluhy. Má tedy být Janu Fischerovi proč vděčný a má na něj proč vsázet.

Trojici uzavírá Karel Schwarzenberg, stálice vlád Mirka Topolánka i Petra Nečase a garant pokračování jejich tradic. Zde opět udivuje síla reklamy a marketingu, když i mnohé slušné a změny chtivé lidi přesvědčí intenzivní kampaň o tom, že Karel Schwarzenberg přináší kýženou změnu od  politiky, korupce a způsobu fungování vlád, kterých je sedmým rokem stálou součástí.

Tak jako u Zemana i Fischera tahají za nitky mocné a ne vždy průhledné podnikatelské lobby, tak i za Schwarzenbergem stojí nejen skutečný tvůrce a šéf TOP 09 Miroslav Kalousek, ale zejména podnikatelé jako zbrojařský magnát Richard Háva, jehož Omnipol na často problematických státních zakázkách vydělal miliardy korun nebo Zdeněk Bakala, svého času soupeřící (a používající stejných praktik) o vliv nad privatizacemi se zmíněným šéfem českého podsvětí Františkem Mrázkem. Ostatně Schawarzenbergovo kličkování kolem skandálů kolem Jiřího Čunka,  katarského prince, nákupu letadel Casa, Drábkových S karet nebo aktuální amnestie (za kterou je vláda odpovědná stejně jako prezident Klaus) se s jeho anoncovanou slušností a morálností příliš nerýmují. A nic na tom nezmění podpora (stále stejných) osobností i „osobností“.

Idol a favorit internetové generace  Vladimír Franz svými až prostoduchými projevy v kandidátských debatách dokázal, proč se mohl v devadesátých letech angažovat v neofašistickém hnutí, které je svou mírou inteligence pověstné. Nicméně, že nejen šaty, ale i barevná kůže dělá člověka a že alternativní vzhled znamená i alternativní mysl, si zřejmě myslí i nezanedbatelná část nastupující generace, která jej podporuje. Což po hříchu vypovídá více o ní než o samotném Franzovi.

Nevýraznou a téměř neviditelnou kampaň měla Zuzana Roithová, která dlouhou dobu dlela v Evropském parlamentu, kde o ní také nebylo moc slyšet. Táňa Fischerová jistě osloví nemálo slušných lidí, ale kvůli své až esotericky pojímané a  „programově neprogramové“ politice zřejmě nemůže zaujmout širší vrstvy voličů. Ani její někdejší angažmá v Poslanecké sněmovně, kde podporovala válečné tažení za ropou a vlivem v Afganistánu a Iráku moc lidí o jejím humanismu nepřesvědčí, ač má v českých zemích podpora humanitárního zabíjení civilistů od devadesátých let smutnou tradici.

Jana Bobošíková již tradičně hraje na nahnědlé, hurávlastenecké křiklounství a možná získá nějaké procento od pivních rasistů i fanoušků Václava Klause a jeho hradního panoptika. Liberecký Přemysl Sobotka dnes zase sklízí plody své vlastní nevýraznosti a loajality ke klientelistickému podnikatelsko-politickému propletenci, který zejména v jeho domovském městě dlouhou dobu podporoval a byl jeho úslužným představitelem. Nicméně Sobotka není dostatečně silným politikem na to, aby si jej vybrali větší a centrální zákulisní hráči, kteří dnes sázejí na prvně zmíněnou nesvatou trojici Zeman, Fischer, Schawarzenberg.

Smutným rytířem prezidentské volby se zdá být Jiří Dienstbier. Mladý a přesvědčený (a zároveň přesvědčující ostatní) politik prosazující jiný styl politiky a evropskou cestu sociálně spravedlivého státu doplácí i ve své vlastní straně právě na tyto své vlastnosti a vize. Jako představitel v současnosti veřejností nejpodporovanější strany by bylo přirozené, že bude favoritem voleb. Ale výrazná část ČSSD (libereckou nevyjímaje) od něj dává ruce, finance i podporu pryč, protože se hrozí toho, čím se Dienstbier zaštiťuje a obrací se k matadorovi korupčních tradic (stejně jako nemalá část ODS), k Miloši Zemanovi. Nicméně není vůbec nepravděpodobné, že právě Jiří Dienstbier může být tím, kdo výrazně zasáhne do volebními průzkumy (které jak se umí mýlit dokazuje opakovaný příklad Liberce) rozdaných karet.

Prezident není v Čechách jen panáčkem při vojenských přehlídkách a ceremoniální ozdobou někdejšího sídla českých králů.  To, že má na celou zdejší politiku zásadní vliv, dokazuje nejen v posledních dnech Václav Klaus, na jehož kroky bude ještě dlouho česká společnost vzpomínat.  Největší a nejpalčivější problém země - tedy privatizace veřejných zdrojů i veřejného prostoru a souboj o ní - hrál i během prezidentské kampaně nejzásadnější roli a nezakryla jej ani sebelíbivější hesla ani sebeintenzivnější marketingové kampaně a moralizování. Proto právě nadcházející volba státu není žádná legrace, ale jde o počin, který na dlouhé roky ovlivní politickou mapu celé země. Že to nejsou, snad až na pár výjimek, vyhlídky nikterak růžové, můžeme dnes, na samotný závěr kampaně, říci téměř s jistotou.

Jaroslav Tauchman

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;