Měl jsem před několika měsíci nápad založit politické hnutí, s nímž bychom, kdyby se mi někoho podařilo sehnat, kandidovali v letošních krajských volbách. V noci, když jsem nemohl spát, mě totiž osvítila geniální myšlenka na motto volebního programu: Kdo nic nedělá, nic nezkazí.

První otázka zněla, koho přizvat. Chtělo to nějakou skutečnou osobnost se smyslem pro humor, neb bez známých ksichtů politiku dělat nejde. (Bez humoru jo, jak všichni víme.) Jenže kde brát, když, jak se v posledních letech ukazuje, jsou už všichni trochu lepší kandidáti přebraní jako hrách v pohádce o Popelce.

Před dvanácti, šestnácti lety lákaly kandidátky na známá jména, z nichž část byla skutečnými osobnostmi. Letošní volby, a přečetl jsem všech sedm set jmen poctivě, nabízejí buď „postavy k podpírání“ stran, nebo známá, většinou profláknutá, jména, která v politice (komunální, krajské, parlamentní) dlouhodobě krouží jako zblblá můra kolem rozsvícené žárovky. Politika je láká tak mocně, že člověka nemůže nenapadnout, co je na ní tak oslnivého, tak přitažlivého, že o necelých padesát seslí v libereckém krajském zastupitelstvu bude ve volbách soutěžit čtrnáct krát víc lidí?

Moc a peníze, ovšem v opačném pořadí. Nevím o jiném, tak dokonalém popoháněči lidského jednání, než jsou právě ony. Navěky už bude platit bonmot prezidenta Václava Klause, že o ně jde až v první řadě. Není koneckonců žádným tajemstvím, a krajská předvolební řež to již naznačuje, že se politika smrskla na boj o posty, protože právě křesla v krajském zastupitelstvu, nemluvě o těch, na nichž sedí vedení kraje, zajišťují přístup k nejrůznějším regionálním kšeftům, často propojeným s penězi z Evropské unie, a k dalším cukrátkům.

Nic proti tomu. Každá funkce s sebou nese nějaké klady a jen blbec by je nevyužil. Problém nastane, když se honba za výhodami stane hlavní náplní práce politiků. Nejde jen o vlastní židle, neboť jen prosťáček neví, že města, kraje a obě sněmovny neovládají zastupitelé a poslanci, ale ti, kteří se s nimi scházejí po benzinových pumpách, v zastrčených kavárnách, drahých restauracích, na squashi či golfu. Tam se rozhoduje, a nikde jinde.

Moc, pocit vlastní důležitosti, potřeba být vidět, to vše s penězi úzce souvisí. Komu by se to po prohraných volbách chtělo všechno opustit? O ničem už nerozhodovat, nesedět ve VIP zónách na fotbalových a hokejových stadionech, nevidět strach podřízených a úctu babiček při návštěvách domova důchodců, nestýkat se s hóch společností, to musí bejt fakt strašák! Proto politici klamou, slibují, dští sýru na soupeře, vynášejí sebe do nebe a hýčkají svou nedůtklivost jako vzácnou chorobu.

Nedivme se proto, že zájem obyvatel kraje a obcí, tedy voličů, stojí někde dole a čeká na další volby, na další lži. Že tentokrát snad… Když jsem pracoval v novinách, tak jsem se často nad ránem probouzel, a přemýšlel, jak ten který článek napíšu, koho se ještě zeptám, jakou pointu ke komentáři vymyslím. Budila mě práce. Občas mě napadlo, jestli to tak mají i politici, ale opravdu jsem si neuměl představit, že ráno kvůli starostování nemůžou dospat. Že se náhle probudí a řeknou si, tak dneska uděláme radost lidem v Raspenavě a v Hejnicích. Slíbíme jim, že oprava silníce nebude trvat pět let, ale jen tři. Pěkná blbost, co?

Ale začal jsem o něčem jiném. O politickém hnutí, které by hned na počátku nalilo voličům čistého vína a slíbilo jim, že nebude nic dělat, aby nic nezkazilo. Hledal jsem osobnost, která by přilákala novináře, neboť hnutí by nepotřebovalo žádné peníze. Tiskové konference by se odehrávaly v parku a rozesílání tiskových zpráv po mejlu nic nestojí. Co by v těch zprávách bylo? Pokaždé bychom v nich představili jinou oblast, v níž bychom nic nedělali. Jedna z píárových pouček zní, že věci se nakonec vždy nějak vyřeší samy.

Oslovil jsem bývalého a velmi úspěšného komunálního politika, který se proslavil po celém světě jednou obecní vyhláškou a nadšeně mu o nápadu vyprávěl. Právě on by byl tou personou, neb ho všechny novinářky milovaly, mluví jak kniha, vystudoval v Mnichově a má charizma. Nepřesvědčil jsem ho ani tím, že když neuspějeme, bude alespoň trochu legrace.
Později se povídalo, že ho, k mé radosti, odmítli u Starostů a v hnutí ANO. Doufám, že se poučil a v příštích volbách do toho půjde se mnou. Vize, kdo nic nedělá, nic nezkazí, jednou prorazit musí! Nejen to. Oproti slibům o lepší zdravotní péči a nových silnicích se bude plnit úplně sama.

Jan Šebelka

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;