Čas od času sleduji názory odborníků na to, proč tištěným médiím, hlavně deníkům, klesají náklady. Většina z nich se shoduje, že v době internetu a sociálních sítí ztrácejí smysl.

Nikdy je nemohou v rychlosti a šíři toku informací dohonit. Zní to logicky, ale myslím, že to je pěkná pitomost.

Moje počáteční nadšení z internetu, přestože ho používám denně, rychle vyprchalo. Nepovažuji ho za děda Vševěda, a to nemluvím o tom, že svým způsobem zásadně pokazil tradiční pokec u piva. Pamatuji doby, a není to tak dlouho, co jsme se dokázali v hospodě do krve pohádat o to, jak se za komunistů jmenoval bufet v liberecké Moskevské ulici, nebo ve kterém roce vyhrál cyklista Jiří Daler zlatou olympijskou medaili ve stíhacím závodě jednotlivců. Přeli jsme se s kamarády často a hlasitě. Mnohokrát jsme se s přítelem L. V. vsadili, většinou o deset piv, a pak si druhý den nemohli vzpomenout, kdo vyhrál, neboť nám podstata hádky mizívala v alkoholickém okénku. Zlaté časy!

Sedával s námi Z. R., inženýr přes počítače, který se našich hádek občas také zúčastnil, ale neměl to přeřvávání se jako slušný člověk rád. V dobách, kdy se internet šířil jen po telefonních linkách, navrhnul, aby byl v každé hospodě povinně počítač, abychom hned věděli, kdo má pravdu a mohli ty prohrané sázky vypít.

Přišlo mi to jako geniální nápad, ale když k tomu za pár let opravdu došlo, čas hádek a sázek definitivně skončil. Dnes má skoro každý chytrý mobil, tablet, nebo jinou serepetičku, napojenou na internet a proto jsou dávné diskuze okysličující krev hned v zárodku utnuty. Nuda.

Vraťme se však k tištěným médiím, které údajně ničí internet. Jednou jsem se poškorpil s kolegy ze sportovní redakce. Vyčítal jsem jim, že na jejich stránkách chybí v pondělí přehledy výsledků všech sportů. Bylo tehdy mistrovství světa v plavání kdesi v Asii a mě zajímalo, jak dopadla plavkyně z České Lípy, olympionička Petra Chocová. Ne, že bych byl blázen do plavání, nebo do ní. Dělal jsem s ní kdysi rozhovor a bylo to milé nesportovní povídání, ve kterém se mi mimo jiné přiznala, že se nikdy nekoupe v moři, protože nevidí dno.

Sportovních redaktorů se zastal přítel J. S., který ovládá na internetu obchodní rejstřík i katastr nemovitostí jako když bičem mrská. Děl, že to najde za pár vteřin. Nenašel. Tedy aspoň za pár vteřin. Trvalo mu nejméně dvě minuty, než se proklestil na zastrčený web českolipského plaveckého oddílu. Nemohl jsem si nerýpnout, že bych to měl v novinách, kdyby to tam bylo, padesátkrát rychleji.

Ne, na internetu opravdu není všechno. Nedávno mi například vyprávěl jeden sociální demokrat, jak se jejich partaj hádá před krajskými volbami. Začalo to tím, že se bývalý náměstek hejtmana Radek C. objevil na kandidátce v okrese Semily, přestože bydlí na Jablonecku, což jejich stranické regule nedovolují. Proto prý nahlásil trvalé bydliště v sousedním okrese u sestry socanského bosse Andreje G. Při sestavování první verze krajské kandidátky byl na čtvrtém místě, čili se mohl stát, po případném volebním úspěchu, opět náměstkem.

Jenže! ČSSD má propracovaný systém, podle něhož musí původní návrh schválit, nebo pozměnit, všichni členové strany v kraji. Hlas lidu, hlas boží. Radek C. se po tomto dopisovém „referendu“ propadl na devátou, zřejmě nevolitelnou, příčku a zuří. Dokonce to celé, říkal můj spolusedící u piva, označil za podvrh. Zuří a odvolává se. Je to dobrá historka o všiváctví a ambicích, i o tom, jak to v partajích chodí. Bohužel v novinách, ani na internetu, to nebylo. Tak ji alespoň posílám dál.

Samozřejmě chápu, že to je jen nepatrná ukázka toho, co v obou médiích chybí. Nic se v nich nedozvíme o tom, když pominu samochválící radniční weby a tzv. Zpravodaje, co se děje na vesnicích, ve městech nebo na Libereckém kraji. Kdo třímá otěže a kuje pikle. Kdo s kým kamarádí, chodí hrát badminton, lítá střílet kudu do Afriky, nebo tahá za nitky a plánuje nové a nové stavby pro své kamarády. A mohl bych vyjmenovávat desítky dalších věcí, které mě zajímají, ale nikde se o nich nedočtu.

Proč? Zřejmě proto, že většina informačních webů funguje jen na počty „kliknutí“. Čím víc „kliků“, tím víc peněz z reklamy. Proto se v nich objevují hlavně tzv. senzační zprávy, které čtenáři nejčastěji otevírají. Lidé, kteří tyto weby plní, pracují v úkolu. Jeden z nich poté, co se na Českolipsku zabili dva lidé v autě, vykřikl nadšeně: „Konečně splním týdenní plán!“ (Rozuměj v „klikání“.)

A noviny? Protože je vše na internetu, přinášejí příběhy o poraněných ptáčcích, o plánech na nové rozhledny, o kvašeném pivu, vlcích ve fotopastích, sinicích v Mácháči, nebo že prší. Je to samozřejmě jednodušší, než zjišťovat, kde vzal náměstek peníze na dům za šestnáct miliónů a kdo mu ho staví. Není právě v tom největší problém? Co když je všeobecné přijetí sporné mantry o všem na internetu pravý důvod klesání nákladu?

Možná, ale může to být i úplně jinak a mohou za něj, jako za všechno, Putin, Zeman a Kocumová.

Jan Šebelka

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;