Pil jsem pivo s kamarády v jedné turnovské hospodě. Pár stolů, kulečník, dva druhy piva, kořalka, kafe a originální popelníky ve tvaru dámského přirození. (V Turnově je „šperkárna“ všudypřítomná.) Zahuleno. Takových putyk je v tom dobrém slova smyslu, neb podle slovníku cizích slov by se mělo jednat o hospodu nevalné úrovně, málo. Proto tam rádi chodíme. Většině z nás totiž připomíná doby, kdy jsme s pitím začínali.

Montovali jsme všechno dohromady. Filmy (Porodní bába), hudbu, politiku (francouzský dokument o Ukrajině Masky revoluce), drahou vodu. Není divné, že ji Turnovská vodárenská společnost, která nemá zahraničního vlastníka, a tudíž může a mohla čerpat evropské dotace, prodává téměř nejdráž v celé republice? Když jsme se dostali k třídění odpadu, neboť na hospodských diskuzích je krásné, že nemají hranic, ani omezenou dobu žvanění, se vedle našeho stolu začal poroučet k zemi asi sedmdesátiletý chlapík.

Jako první jeho zavrávorání registrovala zdravotní sestra Andrea. Zahlédl jsem, jak padá. Bílá barva obličeje, oči obrácené v sloup. Zvratky. Nic hezkého. Několik lidí vytáčelo záchranku. Přítel Oldřich a sestra Andrea začali s jeho oživováním. Důchodce vypadal čím dál tím hůř. Zdravotní sestra mu masírovala srdce a Oldřich jí přes mobil tlumočil pokyny dispečerky ze záchranky.

Šel jsem s hospodským čekat ven rychlou záchranku. Klepali jsme se chladem a nervozitou. Přejela brzy, i když nám to připadlo jako věčnost. Nejdřív dorazil lékař v osobním autě, pár desítek vteřin po něm velká sanitka.

Seděli jsme zaražení a pozorovali práci profesionálních záchranářů. Andrea si třela bicepsy. Byla v transu. Potřebovala se vypovídat. Ve stoje nám ukazovala, jak se to má dělat. Žádné pokrčení rukou v lokti, hrudník se musí mačkat s napnutýma rukama.

„To je zvláštní,“ opakoval poněkolikáté Oldřich, „před minutou se mě ptal, jestli si s ním nechci zahrát kulečník a byl živej.“

„Je mrtvej?“ zeptal jsem se Andrei. Pár nebožtíků jsem už viděl a chlap na podlaze se jim nebezpečně podobal. Pokrčila rameny. Tep na krku ještě měl, když ho oživovala.

Šílená situace. Sedíme u stolu, před námi pivo a sprosté popelníky, a metr a půl od nás bojují čtyři lidi o život bližního. Odháněl jsem od sebe myšlenku, že sedím v divadle v první řadě.

„Neslyšeli jste, tak jsem mu lámala žebra?“ ptala se zdravotní sestra, „bude ho to bolet.“

„Když to přežije,“ dodal kdosi.

Pomalu jsme umlkali a pozorovali úsilí záchranářů. Moc toho nenamluvili. Občas pronesli nějaké slovo, kterým jsme my laici nerozuměli, někdo odběhl do sanitky pro nějaký přístroj, či píchli nehybnému muži cosi do žil. Jeden z nich mu bez přestání  masíroval srdce. Stav muže se z pohledu nás diváků nelepšil, ale záchranáři ve své činnosti nepolevovali. Minuty se vlekly. Už to trvalo čtvrt hodiny, dvacet minut.

Záchranáři začali balit. Pacienta naložili na nosítka a odnášeli ho do sanitky.

„Tak je snad z toho venku,“ říkali jsme si a pokyvovali hlavami.

Sanitka stála venku a blikala. Zřejmě se něco přihodilo, nebo se jeho stav zas zhoršil. Lékař se vrátil a přišel poděkovat Andree za to, jak se o pacienta do jejich příjezdu postarala. Pak prohodil několik uklidňujících slov s hospodským, který byl bledý jako stěna. Pochválil ho, jak to všechno zvládl.

Někdo se zeptal, proč ještě neodjeli. Lékař odpověděl, že telefonují, kam ho mají odvézt, kde ho přijmou. Po další čtvrt hodině zamířila sanitka na koronárku do Liberce.

Hospodský Míra nalil panáky. Připili jsme si, aby to dobře dopadlo.

„To byl koncert profesionálů. Nic podobnýho jsem nikdy nezažil… Když ho nesli kolem nás, tak jsem chtěl vstát a začít tleskat,“ přiznal jsem se.

„Mně to taky napadlo,“ přidala se Oldřichova manželka Jarka, „ale nevypadali bychom jako idioti?“

Vypadali, ale měli jsme to udělat.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;