Škatulata s dotacemi: Liberec se snaží zachránit evropské miliony

Jak informoval Náš Liberec, v Liberci i v sousedním Jablonci nad Nisou obě dvě radnice se stejným politickým vedením Starostů, ANO a ODS, nezvládly práci s dotacemi a přijdou o nové dopravní terminály MHD. V Liberci se dnes aspoň snaží zachránit evropské peníze a tvrdí, že je využijí jinde.

V březnu tohoto roku rozhodli jablonečtí zastupitelé o tom, že dopravní terminál, který měl propojit městskou a regionální autobusovou dopravu s tramvajovou a železniční, se zatím stavět nebude. Přitom projekt zdejšího terminálu se připravoval několik let.

Výstavbu nového dopravního terminálu v Kamenné ulici připravuje Jablonec už třetí volební období. Součástí mělo být i podzemní parkoviště pro zhruba 200 aut. S nedalekou vlakovou zastávkou měla nový terminál spojit prosklená lávka. Na začátku se náklady odhadovaly na 160 milionů korun, postupně ale narostly trojnásobně na 480 milionů včetně DPH.

To by ale znamenalo, že Jablonec nad Nisou, ale s ním i Liberec budou muset vracet desítky milionů určené pro náš region z Evropské unie na Integrovaný plán rozvoje území (IPRÚ). V Liberci tomu ale chtějí zabránit a na poslední chvíli nevyužité prostředky na odpískaný projekt jabloneckého terminálu použít jinde. Tvrdí to alespoň současné vedení města Liberce.

„Zhruba 125 milionů korun, které se ukázaly jako volné poté, co je Jablonec nad Nisou nemá jak využít, nasměrujeme k nám, do Liberce, a investujeme do oblastí jako je bezpečnost v dopravě. Například do přechodů pro chodce a do chodníků. A dále do parkoviště P + R v Pastýřské ulici, ale i do vzdělávání a sociálního bydlení. Rekonstrukce by se tak mohla dočkat například Mateřská škola Malínek, kam chceme investovat cca 80 milionů korun. Dalších zhruba 40 milionů pak přesuneme do krajské silnice na Ještěd, která sice patří kraji, ale město Liberec se na její rekonstrukci bude určitě podílet,“  říká náměstkyně Radka Loučková Kotasová (ANO), která má dotace na starosti.

Stejný problém s terminálem a propadnutím evropských milionů má přitom i samotný Liberec. Před více jak dvěma lety předal primátor Jaroslav Zámečník (SLK) Liberce hotový projekt hejtmanu Martinu Půtovi (SLK), ten ale situaci nezvládl. V Liberci tak dál zůstávají shnilé stavební buňky a sliby o hezčím a větším autobusovém terminálu v prostorách vlakového nádraží kdesi v budoucnu. 17 milionů korun na přípravu původního projektu tak zároveň přišlo na zmar.

Vedení liberecké radnice, zastoupené tehdejším náměstkem Janem Korytářem (Změna pro Liberec), sehnalo dotaci na nové autobusové nádraží ve výši 150 milionů korun, vykoupilo pro to potřebné pozemky, vypracovalo projekt a vysoutěžilo jeho podobu, se kterým uspěl známý liberecký architekt Petr Stolín. Součástí měl být i park a parkovací dům pro 400 aut, který měl ulevit dopravě v centru. Nicméně kvůli tomu, že Liberecký kraj a hejtman situaci nezvládli, projekt skončil.

IPRÚ - Integrovaný plán rozvoje území je program Evropské unie, který měl pomoci aglomeraci Liberce, Jablonce nad Nisou a dalším zhruba dvaceti okolním obcím. Peníze z IPRÚ by měly směřovat na projekty v dopravě, sociální oblasti nebo školství. Jeho prostřednictvím může region získat do roku 2023 z evropských fondů zhruba 2,5 miliardy korun. Dotační peníze je nutné vyčerpat a vyúčtovat do poloviny roku 2023.

Přidat komentář (11 Komentářů)

Pil jsem pivo s kamarády v jedné turnovské hospodě. Pár stolů, kulečník, dva druhy piva, kořalka, kafe a originální popelníky ve tvaru dámského přirození. (V Turnově je „šperkárna“ všudypřítomná.) Zahuleno. Takových putyk je v tom dobrém slova smyslu, neb podle slovníku cizích slov by se mělo jednat o hospodu nevalné úrovně, málo. Proto tam rádi chodíme. Většině z nás totiž připomíná doby, kdy jsme s pitím začínali.

Montovali jsme všechno dohromady. Filmy (Porodní bába), hudbu, politiku (francouzský dokument o Ukrajině Masky revoluce), drahou vodu. Není divné, že ji Turnovská vodárenská společnost, která nemá zahraničního vlastníka, a tudíž může a mohla čerpat evropské dotace, prodává téměř nejdráž v celé republice? Když jsme se dostali k třídění odpadu, neboť na hospodských diskuzích je krásné, že nemají hranic, ani omezenou dobu žvanění, se vedle našeho stolu začal poroučet k zemi asi sedmdesátiletý chlapík.

Jako první jeho zavrávorání registrovala zdravotní sestra Andrea. Zahlédl jsem, jak padá. Bílá barva obličeje, oči obrácené v sloup. Zvratky. Nic hezkého. Několik lidí vytáčelo záchranku. Přítel Oldřich a sestra Andrea začali s jeho oživováním. Důchodce vypadal čím dál tím hůř. Zdravotní sestra mu masírovala srdce a Oldřich jí přes mobil tlumočil pokyny dispečerky ze záchranky.

Šel jsem s hospodským čekat ven rychlou záchranku. Klepali jsme se chladem a nervozitou. Přejela brzy, i když nám to připadlo jako věčnost. Nejdřív dorazil lékař v osobním autě, pár desítek vteřin po něm velká sanitka.

Seděli jsme zaražení a pozorovali práci profesionálních záchranářů. Andrea si třela bicepsy. Byla v transu. Potřebovala se vypovídat. Ve stoje nám ukazovala, jak se to má dělat. Žádné pokrčení rukou v lokti, hrudník se musí mačkat s napnutýma rukama.

„To je zvláštní,“ opakoval poněkolikáté Oldřich, „před minutou se mě ptal, jestli si s ním nechci zahrát kulečník a byl živej.“

„Je mrtvej?“ zeptal jsem se Andrei. Pár nebožtíků jsem už viděl a chlap na podlaze se jim nebezpečně podobal. Pokrčila rameny. Tep na krku ještě měl, když ho oživovala.

Šílená situace. Sedíme u stolu, před námi pivo a sprosté popelníky, a metr a půl od nás bojují čtyři lidi o život bližního. Odháněl jsem od sebe myšlenku, že sedím v divadle v první řadě.

„Neslyšeli jste, tak jsem mu lámala žebra?“ ptala se zdravotní sestra, „bude ho to bolet.“

„Když to přežije,“ dodal kdosi.

Pomalu jsme umlkali a pozorovali úsilí záchranářů. Moc toho nenamluvili. Občas pronesli nějaké slovo, kterým jsme my laici nerozuměli, někdo odběhl do sanitky pro nějaký přístroj, či píchli nehybnému muži cosi do žil. Jeden z nich mu bez přestání  masíroval srdce. Stav muže se z pohledu nás diváků nelepšil, ale záchranáři ve své činnosti nepolevovali. Minuty se vlekly. Už to trvalo čtvrt hodiny, dvacet minut.

Záchranáři začali balit. Pacienta naložili na nosítka a odnášeli ho do sanitky.

„Tak je snad z toho venku,“ říkali jsme si a pokyvovali hlavami.

Sanitka stála venku a blikala. Zřejmě se něco přihodilo, nebo se jeho stav zas zhoršil. Lékař se vrátil a přišel poděkovat Andree za to, jak se o pacienta do jejich příjezdu postarala. Pak prohodil několik uklidňujících slov s hospodským, který byl bledý jako stěna. Pochválil ho, jak to všechno zvládl.

Někdo se zeptal, proč ještě neodjeli. Lékař odpověděl, že telefonují, kam ho mají odvézt, kde ho přijmou. Po další čtvrt hodině zamířila sanitka na koronárku do Liberce.

Hospodský Míra nalil panáky. Připili jsme si, aby to dobře dopadlo.

„To byl koncert profesionálů. Nic podobnýho jsem nikdy nezažil… Když ho nesli kolem nás, tak jsem chtěl vstát a začít tleskat,“ přiznal jsem se.

„Mně to taky napadlo,“ přidala se Oldřichova manželka Jarka, „ale nevypadali bychom jako idioti?“

Vypadali, ale měli jsme to udělat.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment


Provoz webu je podpořen Ministerstvem spravedlnosti ČR v rámci dotačního titulu „Prevence korupčního jednání“

Činnost webu podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

The project is being supported by the Open Society Fund Prague from the Active Citizens Fund. The programme promotes citizens’ active participation in the public life and decision making and builds capacities of civil society organizations. The Active Citizens Fund is financed from the EEA and Norway Grants.

 

                                                    

                                                                              

Copyright © 2016 Náš Liberec;