Postup Starostů pro Liberecký kraj nahrává MVV a poškozuje pozici města

Zastupitelé Zámečník, Hron a Šolc zaslali médiím vyjádření, ve kterém kritizují jeden z mnoha dopisů zaslaných Teplárně Liberec, konkrétně členům jejího představenstva. Z jejich pohledu jsem prý měl „nevhodně vyhrožovat kriminálem“. S dopisem se můžete seznámit zde. Starostům nejde primárně o cenu tepla nebo zájmy města, ale o záminku, jak mě kritizovat, i když by se přitom měli spojit se samotným MVV. Starostové přímo vyzývají k tomu, abych byl jako vyjednavač odvolán. Přináším k tomu svůj pohled na celou věc.

Problematiku cen tepla a modernizace CZT se jednáními minulých vedení města nikam posunout nepodařilo. V roce 2014, po komunálních volbách, jsme tento problém přebírali ve stavu, kdy byla cena tepla okolo 900 Kč/GJ a neexistoval žádný reálný plán na modernizaci zastaralých parovodů. V uplynulých čtyřech letech přitom Starostové byli nejen ve vedení města, ale měli svého zástupce i v dozorčí radě Teplárny Liberec.

Teprve díky kolegům Galnorovi a Petrovskému se podařilo domluvit zahájení prací na projektu GreenNet a také dosáhnout zlevnění ceny tepla na 672 Kč/GJ. To byl klíčový krok. Pokud bychom dali na stanovisko SLK, tak by žádné snížení ceny nebylo, protože by zastupitelstvo neschválilo pracně vyjednanou původní dohodu. Tehdy SLK vystupovali právě proti této dohodě a náš postup také kritizovali.

Ve chvíli, kdy se začal blíže specifikovat projekt GreenNet a také mělo dojít ke vkladu majetku, jsem na základě rozhodnutí rady města převzal jednání s Teplárnou po kolegovi Kyselovi. Ten se dále věnoval hlavně energetickým úsporám. Problémy začaly ve chvíli, kdy jsme chtěli od MVV, resp. Teplárny bližší informace k projektu GreenNet a ceně tepla. V našich požadavcích jsme byli navíc, pro Teplárnu asi překvapivě, vytrvalí a neústupní a ve chvíli, kdy vyjednávací tým posílili právníci a experti z BDO, se pozice města ještě vylepšila.

Výchozí pozice Teplárny a MVV byla – realizovat se bude pouze jedna větev parovodů ze tří, která dávala Teplárně největší ekonomický smysl. Naše výpočty o dosažitelné ceně tepla 550 Kč/GJ byly ze strany MVV označovány jako nesmyslné. Zároveň jsme jasně deklarovali, že je nutné dojednat způsob řešení rozdílné hodnoty majetku, který měli oba akcionáři vložit do Teplárny. Jedná se o 120 mil. Kč.

Právě těchto 120 mil. Kč je jedna z klíčových záležitostí. Existují totiž v zásadě jen dva způsoby. Buď těchto 120 mil. Kč zaplatí zákazníci v ceně tepla a peníze doputují do MVV, nebo se změní akcionářské podíly a zákazníci nic platit nebudou. Jaké řešení preferuji za město, je myslím zřejmé.

Pro náš postup máme navíc i další silný argument. Na základě jednoduché ekonomické rozvahy jsme si nechali udělat znalecký posudek na obvyklou cenu nájemného a ukázalo se, že ceny jsou zhruba 2x větší, než by měly být. To je ročně k tíži teplárny cca 25 mil. Kč, které museli zaplatit zákazníci. Obratem jsme snížili cenu nájmu majetku města z 10 na 5 milionů a ke stejnému kroku vyzvali i MVV. Bez úspěchu.

Během náročných jednání a s podporou expertů, kdy jsme se navíc velmi těžce dostávali k potřebným informacím, se postupně ukázalo, že modernizace parovodů by se měla týkat nejen jedné, ale minimálně dvou ze tří větví a také MVV, resp. Teplárna nakonec potvrdily, že cena 550 Kč/GJ v dnešních cenách je cenou dosažitelnou.

Když srovnám výsledky naší vyjednávací strategie s výsledky předchozích vedení města, nemám se spolu s kolegy Petrovským a Galnorem za co stydět.

K formě dopisu

Dopis, který kritizují Starostové pro LK, je posledním z celé série dopisů mezi městem a MVV, resp. teplárnou. Ano, je formou mnohem důraznější než ty předchozí, to má ale své důvody. Za jeho obsahem si stojím. Není to můj osobní dopis, zaslal jsem ho na základě dohody v pracovní skupině a na základě předchozího pověření rady města k jednáním s teplárnou.

Co se týče soudních sporů, nebo přímo „války“, které kritizují SLK... S prvním soudním sporem přišlo MVV, když se jeho zástupci pokusili vyvinout právě hrozbou soudního sporu tlak na vklad majetku města do teplárny, a to i přesto, že nebyli splněny dohodnuté podmínky. Zde je třeba hledat začátek používání síly ve vzájemném jednání. Kroku MVV jsme se nezalekli, v soudních sporech jsme zatím úspěšní a sami jsme se na soud obrátili např. v záležitosti tzv. transferových cen. O co jde?

Jde o to, že většina nákladů, které má Teplárna Liberec, vzniká ze smluvních vztahů s několika společnostmi, které všechny patří do koncernu MVV. Přesto, že o tyto smlouvy opakovaně žádali naši zástupci v představenstvu, dodnes jsme je neviděli. To určitě není partnerské chování většinového akcionáře. Navíc spíše potvrzuje, než vyvrací, naše podezření a obavy. Tento fakt byl pak i jedním z důvodů pro odstoupení kolegů Petrovského a Galnora z představenstva.

Kritiku Starostů musím odmítnout jako navýsost pokryteckou, je to pouze součást jejich předvolební kampaně. Na jedné straně byli SLK proti uzavření původní dohody, kterou kritizovali a projekt GreenNet považovali za nesmyslný a špatný. Po dvou letech otáčejí, projekt GreenNET náhle podporují, avšak sami zapomínají, že nebýt Změny a ANO, žádný projekt by se nekonal a dnes bychom byli v situaci, kdy by nebyl žádný plán, pokračovalo by odpojování a Liberečané by platili stále cenu okolo 900 Kč/GJ.

Nedělá mi žádnou radost s MVV bojovat, ale také musím říct, že je pro mě důležitější výsledek, než to, jak se tváří MVV nebo co říkají SLK. Pokud jde SLK skutečně o cenu tepla a modernizaci rozvodů, doporučil bych jim, aby se spojili s bývalou ředitelkou a bývalým ředitelem teplárny, kteří oba z vedení Teplárny Liberec odstoupili, a zeptali se jich na důvody, které je k tomu vedly. Možná pak lépe porozumí smyslu i dikci mého dopisu, který teď kritizují.
S kolegy Galnorem a Petrovským předložíme do rady města návrh dalšího postupu a věřím, že pro něj získáme podporu. Můj cíl je stále stejný – zachování a budoucí rozvoj systému CZT s podmínkou modernizace rozvodů tepla a dosažení dobré ceny pro zákazníky. Všechny doposud podniknuté kroky k tomuto cíli také směřují.

Jan Korytář, náměstek pro ekonomiku, strategický rozvoj a dotace

Přidat komentář (44 Komentářů)
Výstava německých Čech v Liberci

Velkolepá Výstava německých Čech, jeden z nejvýznamnějších podniků na Liberecku, měla být důkazem vyspělosti českých Němců a potvrdit pozici Liberce jakožto nejpřednějšího německého města v Čechách. Deutschböhmiche Ausstellung (Výstava německých Čech), pořádaná v roce 1906, byla jedním z nejambicióznějších podniků v monarchii a navazovala na mnohem skromnější výstavu, uspořádanou o tři roky dříve v Ústí nad Labem, Allgemeine Deutsche Ausstellung für Gewerbe, Industrie und Landwirtschaft Aussig 1903.

Podrobně své čtenáře o výstavě informoval především místní deník Reichenberger Zeitung, v němž byla výstavě v den jejího slavnostního otevření věnována obsáhlá příloha.

Prvotním impulsem pro uspořádání byla reakce místní německé majority na Jubilejní zemskou výstavu, pořádanou v roce 1891 v Praze. Návrh vzešel od místního Živnostenského spolku v roce 1894, kdy se obrátil na Obchodní a živnostenskou komoru s myšlenkou na uspořádání výstavy v jejím obvodě. Od počátečního úmyslu se posléze upustilo ve prospěch ideje pangermánské výstavy, zahrnující veškeré české Němce.

K založení organizačního výboru došlo až na základě opakované žádosti ze září roku 1902. Výbor ihned začal s přípravami, rozhodl o zaměření výstavy, zvolil předsednictvo a začal se sháněním finančních prostředků. Největšími sumami přispělo město Liberec (50 000 korun), textilní firmy Johann Liebieg & Co., Ignaz Klinger z Nového Města pod Smrkem, Ignaz Ginzkey & Co. Z Vratislavic nad Nisou a Franz Schmitt z Českého Dubu (dohromady 100 000 korun) a tiskárna bratří Stiepelů (25 000 korun). Na základě získaných úpisů organizátoři obdrželi úvěr na tehdy astronomickou částku 1 500 000 korun.

Za místo konání byly vybrány svahy na pravém břehu nad přehradou (zkolaudováno 29. srpna 1904), které za výhodných podmínek pronajal hrabě Franz Clam-Gallas. Záměrem organizátorů bylo, aby se výstavy zúčastnila všechna významnější „německá“ města, nejen jednotliví výrobci, a každé z měst se představilo vlastním pavilonem. Celkové pojetí výstavy mělo navenek deklarovat silné nacionální cítění a jednotu Němců v Čechách. Města svou účast ale jedno po druhém odmítala (hlavně z finančních důvodů), proto měl nakonec vlastní pavilon jedině pořádající Liberec, menší pavilony obsadila lázeňská města.

Pro větší komfort návštěvníků a zajištění dopravy byla 14. května 1906 dokonce zřízena dočasná tramvajová trať Husovou ulicí ze Šaldova náměstí až na výstaviště. Zahajovací ceremoniál za účasti protektora arcivévody Karla Ferdinada proběhl 17. května 1906 a vrcholem výstavy se stala návštěva císaře Františka Josefa I. 21. června1906. Poctila-li hlava státu nějaké město či akci svou návštěvou, bylo to vnímáno jako mimořádná událost. V tomto případě cesta do Liberce představovala jistou kompenzaci za předchozí návštěvu Jubilejní výstavy v Praze s cílem podpořit a zachovat loajalitu českých Němců.

Lesk výstavě dodali i další osobnosti, které přijely společně s císařem, mj. arcivévoda Ferdinand Karel a ministerský předseda Max Wladimir Beck. Aby František Josef vyvážil návštěvu výstavy, setkal se za svého libereckého pobytu i s představitelem české menšiny MUDr. Václavem Šamánkem.

Ve svahu v těsné blízkosti vodní nádrže bylo budováno od roku 1904 ohromné výstaviště s osmi desítkami rozličných pavilonů, jejichž autory byli místní i zahraniční tvůrci. Plocha libereckého výstaviště o rozloze 400 000 m2 byla skutečně úctyhodná, neboť takových rozměrů mnohdy nedosahovala ani prostory světových výstav. Expozice v jednotlivých pavilonech měly velmi široký záběr a kromě stěžejního průmyslu a zemědělství se věnovaly rovněž umění, uměleckému řemeslu či školství.

Hlavním architektem výstavy a autorem celkového generelu byl profesor Vysoké školy technické ve Vídni Max Fabiani, který ačkoliv současně připravoval velkou výstavu Rakouska-Uherska v Londýně, patřil mezi nejvíce zastoupené autory. Fabiani byl specialistou na architekturu výstavních pavilonů, a tak pro organizační výbor znamenala jeho účast otázku prestiže, podtrhující exkluzivitu výstavy. Dominantou výstaviště byl Fabianiho soubor pěti propojených hal podél Husovy ulice. Střed kompozice zaujímala 53 m vysoká centrální hala s kupolí, velkou nikou a kašnou od sochaře Franze Metznera. Stylovým východiskem bylo střídmé, klasicizující pojetí, které podtrhovalo slavnostní pojetí pavilonů. V centrální Fabianiho budově se nacházely kromě vystavovatelů z oblasti průmyslu a zemědělství také menší expozice jednotlivých německých měst v Čechách.

Další významnou osobností byl rodák z Jablonce nad Nisou Josef Zasche, jenž navrhl pavilon umění. Expozici pavilonu tvořila díla německých malířů a sochařů (Wenzel Franz Jäger, Franz Thiele, August Brömse, Alfred Kubina, Walter Klemm, Emil Orlik, Franz Metzner ad.) s architektonickými modely a plánovou dokumentací už stojících i teprve zamýšlených staveb v Liberci i dalších sudetských městech, např. Varnsdorfu, Teplicích či Ústí nad Labem. Oceňována byla zejména tvorba sochaře Franze Metznera, jehož socha Země zdobila střed pavilonu a jeden z kabinetů byl vyhrazen pouze jeho dílu. Expozici konkurovala sbírka německého a francouzského klasického malířství Heinricha Liebiega v pavilonu města Liberce, postaveným místním tvůrcem Ferdinandem Scholzem, základ pozdější sbírky Oblastní galerie v Liberci.

Bez zajímavosti jistě také není skutečnost, že osloven byl i mladý Adolf Loos, který pro firmu Siemens & Halske vyprojektoval návrh výstavního pavilonu. Stavba však bohužel zůstala bez realizace a plány jsou nezvěstné. Drážďanský architekt Bitzan se na výstavě představil architektonickými návrhy a souborem nábytku, vytvořeného ve spolupráci s Kunsthandwerkes der Stadt Friedland (Uměleckořemeslnými dílnami ve Frýdlantě). Vytříbenou secesní stavbou s nepřehlédnutelnými historizujícími reminiscencemi byl pak pavilon plzeňského pivovaru od oblíbeného teplického architekta Maxe Loose von Losimfeldta.

Posledním významnějším mimolibereckým architektem, podílejícím se na výstavě, byl norimberský Jakob Schmeissner, který realizoval pavilon firmy Liebieg. Ta se na výstavě představila typovým rodinným domem, ukázkou moderního zaměstnaneckého bydlení, přičemž součástí pavilonu byla i stylová norimberská pivnice, kde se čepovalo pivo z liebiegovského pivovaru Obora. Zbylé pavilony byly postaveny převážně pod taktovkou místních architektů. Zajímavým objektem byl například secesní pavilon chmelařství od jabloneckého architekta Antona Matziga na půdorysu pravidelného osmiúhelníku. Stěny pavilonu byly členěny pilastry, jež měly funkci opěrných pilířů. Na vrcholu každého pilastru byla umístěna voluta přesahující korunní římsu.

K nejzdařilejším výstavním budovám, realizovaným místními autory však patřily pavilony jabloneckého a trutnovského pivovaru od Maxe Kühna a Heinricha Fanty a dva vzorové obytné domy navržené Ernstem Schäferem. V pavilonu jabloneckého pivovaru Medinger & Co. se projevilo technické myšlení autorů, kombinované s místní tradicí dřevěné architektury se zdůrazněnou tektonikou. Fasáda se vyznačuje geometrickým pojetím, blízkým okruhu architekta Otto Wagnera.

Naproti tomu pavilon trutnovského pivovaru byl drobnou dřevěnou stavbou barokizujícího výrazu a jedinou prací obou architektů ovlivněnou částečně florální secesí, kterou sice znali, ale na svých realizacích neuplatňovali. Stavby vycházející ze secese florální (mj. pavilon deníku Reichenberger Zeitung a tiskárny bratří Stiepelů či pavilon chmelařství) jsou dokladem toho, že místní architekti florální secesi znali, ale protože příliš nekonvenovala se vkusem zdejších stavebníků, aplikovali ji zřídka.

Obě Schäferovy vily jsou spolu se Schmeissnerovým domem jedinými výstavními objekty, jež přečkaly do dnešní doby. Postaveny byly již v roce 1905 s úmyslem představit vzorové rodinné bydlení společnosti Gemeinnützige Baugesellschaft, v níž byl Schäfer činný v letech 1894–99, kdy vznikala vilová čtvrť za muzeem. Vila čp. 127–I v Klášterní ulici sloužila po dostavbě správě výstavy a poštovnímu úřadu. Architektonickým ztvárněním nezapře vliv anglické obytné architektury.

Nedaleká vila čp. 129–I rovněž v Klášterní ulici naproti tomu vykazuje jistou úspornost ve výrazu, přesto se v jejím celkovém řešení uplatňuje secese, nejvíce v bohaté štukatuře štítů. Koncepce obou domů znázorňuje představu vícegeneračního bydlení, to se projevuje absencí centrální haly, která je nahrazena středním schodištěm spojujícím jednotlivá obytná patra. Po skončení výstavy se z vil staly nájemní domy.

Obdobnou ukázku moderního bydlení představoval i reprezentant svébytného fenoménu dřevostaveb, montovaný rodinný dům navržený jabloneckým architektem Robertem Hemmrichem pro firmu August Möller & Söhne z Rýnovic. Dům se zároveň mohl pochlubit žhavou technickou novinkou, neboť při impregnaci dřeva bylo užito systému Wolman, přičemž firma August Möller & Söhne byla výlučným vlastníkem licence pro celé Čechy.

Ačkoliv Výstava německých Čech po svém ukončení 30. září 1906 nesplnila vysoká očekávání pořadatelů, znamenala důležitý mezník v politickém, kulturním i uměleckém vývoji města, kterému zprostředkoval přímý styk se soudobými trendy v průmyslu i architektuře a potvrdila jeho pozici nejpřednějšího německého města v Čechách. Zároveň představovala největší a nejambicióznější výstavní podnik českých Němců na našem území.

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;