Kolektivní sebevražda? Děkuji, nechci…

Minulý týden jsem dostal otázku od jednoho novináře, zda bych se mohl vyjádřit k záměru kraje opravit 2 kilometry silnice na Semilsku z Podbozkova na Cimbál za 167 milionů. Dovolil jsem si být politicky nekorektní a  nazval to ekonomickým i ekologickým šílenstvím.

Minulé pondělí proběhlo také veřejné projednání záměru vykácení 7 hektarů, nebo-li 70.000 m2 lesa pro novou sjezdovku Skalka. Poslal jsem připomínky písemně, dělá se k tomu EIA, na projednávání jsem ale nebyl. Mám už dost zkušeností z podobných akcí, abych dokázal odhadnout jejich výsledek. Projekt povolení získá, EIA, tedy hodnocení vlivu na životní prostředí řekne, že je vše OK.

A do třetice. Stát chce dát příští tři roky do nových dálnic zhruba 160 miliard. Kraj chce stavět nový přivaděč do průmyslové zóny. Jedna z místních firem požádala o zrušení železniční vlečky, aby ji po prodeji areálu nemohla používat konkurence.  Nemůžu se zbavit pocitu, že  to je špatně. 

Prohrané volby přinesly novou perspektivu

Dnes jsem už  vděčný za to, že jsem musel po minulých volbách odejít z vedení města. Vidím díky tomu mnohé věci jasněji. Nechci se teď zabývat lokálními problémy, od neschopného tajemníka, přes politiky ODS vracející se  k moci až po pár místních velkopodnikatelů, kteří se radují z toho, že jsme vypadli z vedení města a už se těší na změny územního plánu a stavební zakázky.  Jsou to vlastně marginálie. Jde mi o něco jiného.

Na radnici jsme se vedle řešení běžných problémů, shánění dotací a odrážení útoků opozice snažili také o věci, kvůli kterým jsme byli pranýřováni, kritizováni a které chci dnes znovu vytáhnout na světlo.

Co spojovalo naše úsilí o modernizaci parovodů, bránění vzniku lokálních plynových kotelen, obnovu lesního koupaliště, projekt SECAP, projekt DEMO-EC, projekt zelených pásů v územním plánu, projekt přeměny lesů na Ještědu nebo třeba výstavbu nového terminálu s parkovacím domem? Všechny tyto projekty měly jeden společný cíl – přispět k tomu, abychom se začali chovat jako město více udržitelně, abychom začali snižovat  lokální produkci CO2 a také se připravili na nadcházející klimatické změny. 

Nejen na papíře, ale v reálu.

Skutečný problém je klimatická změna

Jako lidstvo pravděpodobně nemáme větší problém než globální oteplování, proces, který již běží „v plné parádě“. A my stále jako bychom odmítali připustit, že nám jde o život. Minimálně o život v podobě, v jaké ho známe dnes.

Švédská středoškolačka Greta Thunberg, která na protest proti tomu, že politici nekonají, zahájila stávku a přestala každý pátek chodit do školy, inspirovala i mě. Po více než čtvrtstoletí jsem se spolu s dalšími lidmi nejprve ve Čmeláku a poté ve Změně snažil o to, abychom se začali chovat odpovědněji jak k přírodě, tak  k sobě navzájem. Díky Gretě jsem si srovnal, co je a co není důležité a přestal  ztrácet čas zbytečnostmi.

Je potřeba přepracovat systém priorit našeho města i kraje. Je potřeba zvrátit poměr, kdy do silnic dáváme z veřejných peněz 100x více než do zadržování vody v krajině.

Chci říct, že jsou potřeba radikální změny.  Potřebujeme v Liberci investovat do zateplení pokud možno všech domů a využívaných objektů. Potřebujeme začít zavádět fotovoltaiku a budovat bateriová úložiště. Potřebujeme začít aktivně redukovat počet automobilů ve městě. Je nutné začít s přeměnou smrkových monokultur na smíšené lesy. Potřebujeme lepší hospodaření s vodou.

Na změny, které máme jako lidstvo udělat, nemáme mnoho času. Tyto změny nebudou příjemné, ale jsou nutné. To, co bude potřeba v nejbližších letech změnit,  bude samozřejmě stát peníze. Kde je vzít? Jsou jen tři cesty – z daní, z dotací a také změnou investičních priorit.

Kde vzít peníze? Hodně peněz…

Celostátně je potřeba změnit daňový systém, dotační systém a rozpočtové priority. Dokud se nám nepodaří snížit produkci CO2 a dát do pořádku krajinu, je potřeba zastavit nebo alespoň odložit mnohé plánované investice. Nové dálnice, nové vysokorychlostní tratě nebo výstavbu nových bloků jaderných elektráren . To vše jsou stavební mega zakázky, které odebírají zdroje, které pak chybí jinde.

Není možné na jedné straně mluvit o  suchu a hrozbě globálního oteplování a na druhé straně podporovat ekonomický růst, nové dálnice a vyšší spotřebu. Politici slibují nesplnitelné a čas běží…

Potřebujeme prosadit dostatečně vysokou uhlíkovou daň, která zdraží dopravu a přispěje ke snížení spotřeby ropy, uhlí a dalších neobnovitelných zdrojů energie.

Ano, minimálně po přechodnou dobu bude dražší doprava, teplo, energie a tím  vlastně skoro všechno. Jen tak můžeme dostatečně rychle snížit produkci CO2 a získat prostředky na obnovu ekologické stability krajiny a udržení vody v ní.

Regulace, zákazy a omezování osobní svobody

Vedle ekonomických nástrojů budou potřeba i státní regulace v oblasti výroby a spotřeby.  Vím, že to bude znít mnoha lidem jako něco  nepřijatelného, ale jak jinak změnit systém výroby a spotřeby tak, abychom začali žít skutečně udržitelně? Vzpomínáte na freony, ničící ozonovou vrstvu Země? Ukončení jejich výroby a nahrazení jinými látkami proběhlo v relativně krátké době po podpisu tzv.  Montrealského protokolu. Ekonomika se přizpůsobila požadavkům společnosti.  

Půjde ale i o symboly. Pokud budeme chtít,  aby se uskrovnila většina lidí, nebude možné nadále např. tolerovat, aby někdo, byť by na to měl, létal po světě soukromým tryskáčem s extrémně velkou ekologickou stopou. Je potřeba jasně říct, že některé věci jsou zkrátka nemorální a nepřijatelné. Jde o prosazení nové etiky a nového systému hodnot. Podobně jako tomu bylo třeba při rušení otroctví – pravidla musí platit pro každého. To, že někdo má prostředky na to koupit si otroky nebo soukromý tryskáč, je jedno. Samotné vlastnictví peněz nemůže hrát rozhodující roli.

Tato opatření samozřejmě narazí na odpor, to je více než jisté. Jeden z oblíbených argumentů bude ten o „omezování svobody“ nebo ten o „katastrofálním dopadu na ekonomiku“. Jenže není možné chtít všechno – musíme si jako společnost vybrat. Buď nekonečná svoboda vyrábět a spotřebovávat, nebo udržitelný život na Zemi. Obojí dohromady nejde.

Máme na vybranou?

Osobně myslím, že na vybranou moc nemáme. Buď ještě chvíli potrvá náš „ropný večírek“, který ale směřuje ke kolektivní sebevraždě, nebo najdeme odvahu prosadit potřebné změny. A to, že to nebude jednoduché, vyplývá z faktu, že tyto změny půjdou proti finančním zájmům a moci té části společnosti, která ze současného nastavení pravidel profituje. Jenže pokud chci, aby i moje děti a jejich děti měly šanci na důstojný život na této  planetě, nezbývá, než se  těmto zájmům postavit. 

Shrnuto: Potřebujeme méně aut a více elektrokol. Méně betonu a více zeleně. Méně polí a plantáží a více lesů.  V součtu – méně ropy, zemního plynu, umělých hmot a dalšího odpadu, jejichž spalováním vzniká CO2. Méně spotřeby masa. Méně cestování na víkendový nákup letadlem do Paříže, na hory do jižní Ameriky, nebo za sluníčkem na thajské pláže.

Tuším, co tato slova mohou způsobit. Budu označen mnohými za extrémistu, ekoteroristu, ne-li rovnou nebezpečného blázna, budu zdrojem pobavených reakcí  i odmítavého kroucení hlavou.

Přesto. Když použiji rozum, který mi myslím funguje docela dobře, dám si dohromady to, co říká stále více vědců, empirická data, logiku i své vzdělání, nic jiného  než výše napsané mi z toho nevychází.

Je potřeba omezit naši spotřebu, změnit strukturu veřejných rozpočtů a na nezbytně nutnou dobu omezit vše, co  není nezbytné pro zachování života na Zemi. Pokud se nám podaří přejít na obnovitelné zdroje energie, zastavíme úbytek biodiverzity a krajině se vrátí schopnost zadržovat vodu a zejména pokud zastavíme nárůst globální teploty, tak pak můžeme začít znova přemýšlet o tom,  kde postavit novou dálnici, vysokorychlostní trať nebo nové nákupní centrum. Do té doby ale ne.

Jan Korytář, Změna pro Liberec

Přidat komentář (37 Komentářů)
Výstava německých Čech v Liberci

Velkolepá Výstava německých Čech, jeden z nejvýznamnějších podniků na Liberecku, měla být důkazem vyspělosti českých Němců a potvrdit pozici Liberce jakožto nejpřednějšího německého města v Čechách. Deutschböhmiche Ausstellung (Výstava německých Čech), pořádaná v roce 1906, byla jedním z nejambicióznějších podniků v monarchii a navazovala na mnohem skromnější výstavu, uspořádanou o tři roky dříve v Ústí nad Labem, Allgemeine Deutsche Ausstellung für Gewerbe, Industrie und Landwirtschaft Aussig 1903.

Podrobně své čtenáře o výstavě informoval především místní deník Reichenberger Zeitung, v němž byla výstavě v den jejího slavnostního otevření věnována obsáhlá příloha.

Prvotním impulsem pro uspořádání byla reakce místní německé majority na Jubilejní zemskou výstavu, pořádanou v roce 1891 v Praze. Návrh vzešel od místního Živnostenského spolku v roce 1894, kdy se obrátil na Obchodní a živnostenskou komoru s myšlenkou na uspořádání výstavy v jejím obvodě. Od počátečního úmyslu se posléze upustilo ve prospěch ideje pangermánské výstavy, zahrnující veškeré české Němce.

K založení organizačního výboru došlo až na základě opakované žádosti ze září roku 1902. Výbor ihned začal s přípravami, rozhodl o zaměření výstavy, zvolil předsednictvo a začal se sháněním finančních prostředků. Největšími sumami přispělo město Liberec (50 000 korun), textilní firmy Johann Liebieg & Co., Ignaz Klinger z Nového Města pod Smrkem, Ignaz Ginzkey & Co. Z Vratislavic nad Nisou a Franz Schmitt z Českého Dubu (dohromady 100 000 korun) a tiskárna bratří Stiepelů (25 000 korun). Na základě získaných úpisů organizátoři obdrželi úvěr na tehdy astronomickou částku 1 500 000 korun.

Za místo konání byly vybrány svahy na pravém břehu nad přehradou (zkolaudováno 29. srpna 1904), které za výhodných podmínek pronajal hrabě Franz Clam-Gallas. Záměrem organizátorů bylo, aby se výstavy zúčastnila všechna významnější „německá“ města, nejen jednotliví výrobci, a každé z měst se představilo vlastním pavilonem. Celkové pojetí výstavy mělo navenek deklarovat silné nacionální cítění a jednotu Němců v Čechách. Města svou účast ale jedno po druhém odmítala (hlavně z finančních důvodů), proto měl nakonec vlastní pavilon jedině pořádající Liberec, menší pavilony obsadila lázeňská města.

Pro větší komfort návštěvníků a zajištění dopravy byla 14. května 1906 dokonce zřízena dočasná tramvajová trať Husovou ulicí ze Šaldova náměstí až na výstaviště. Zahajovací ceremoniál za účasti protektora arcivévody Karla Ferdinada proběhl 17. května 1906 a vrcholem výstavy se stala návštěva císaře Františka Josefa I. 21. června1906. Poctila-li hlava státu nějaké město či akci svou návštěvou, bylo to vnímáno jako mimořádná událost. V tomto případě cesta do Liberce představovala jistou kompenzaci za předchozí návštěvu Jubilejní výstavy v Praze s cílem podpořit a zachovat loajalitu českých Němců.

Lesk výstavě dodali i další osobnosti, které přijely společně s císařem, mj. arcivévoda Ferdinand Karel a ministerský předseda Max Wladimir Beck. Aby František Josef vyvážil návštěvu výstavy, setkal se za svého libereckého pobytu i s představitelem české menšiny MUDr. Václavem Šamánkem.

Ve svahu v těsné blízkosti vodní nádrže bylo budováno od roku 1904 ohromné výstaviště s osmi desítkami rozličných pavilonů, jejichž autory byli místní i zahraniční tvůrci. Plocha libereckého výstaviště o rozloze 400 000 m2 byla skutečně úctyhodná, neboť takových rozměrů mnohdy nedosahovala ani prostory světových výstav. Expozice v jednotlivých pavilonech měly velmi široký záběr a kromě stěžejního průmyslu a zemědělství se věnovaly rovněž umění, uměleckému řemeslu či školství.

Hlavním architektem výstavy a autorem celkového generelu byl profesor Vysoké školy technické ve Vídni Max Fabiani, který ačkoliv současně připravoval velkou výstavu Rakouska-Uherska v Londýně, patřil mezi nejvíce zastoupené autory. Fabiani byl specialistou na architekturu výstavních pavilonů, a tak pro organizační výbor znamenala jeho účast otázku prestiže, podtrhující exkluzivitu výstavy. Dominantou výstaviště byl Fabianiho soubor pěti propojených hal podél Husovy ulice. Střed kompozice zaujímala 53 m vysoká centrální hala s kupolí, velkou nikou a kašnou od sochaře Franze Metznera. Stylovým východiskem bylo střídmé, klasicizující pojetí, které podtrhovalo slavnostní pojetí pavilonů. V centrální Fabianiho budově se nacházely kromě vystavovatelů z oblasti průmyslu a zemědělství také menší expozice jednotlivých německých měst v Čechách.

Další významnou osobností byl rodák z Jablonce nad Nisou Josef Zasche, jenž navrhl pavilon umění. Expozici pavilonu tvořila díla německých malířů a sochařů (Wenzel Franz Jäger, Franz Thiele, August Brömse, Alfred Kubina, Walter Klemm, Emil Orlik, Franz Metzner ad.) s architektonickými modely a plánovou dokumentací už stojících i teprve zamýšlených staveb v Liberci i dalších sudetských městech, např. Varnsdorfu, Teplicích či Ústí nad Labem. Oceňována byla zejména tvorba sochaře Franze Metznera, jehož socha Země zdobila střed pavilonu a jeden z kabinetů byl vyhrazen pouze jeho dílu. Expozici konkurovala sbírka německého a francouzského klasického malířství Heinricha Liebiega v pavilonu města Liberce, postaveným místním tvůrcem Ferdinandem Scholzem, základ pozdější sbírky Oblastní galerie v Liberci.

Bez zajímavosti jistě také není skutečnost, že osloven byl i mladý Adolf Loos, který pro firmu Siemens & Halske vyprojektoval návrh výstavního pavilonu. Stavba však bohužel zůstala bez realizace a plány jsou nezvěstné. Drážďanský architekt Bitzan se na výstavě představil architektonickými návrhy a souborem nábytku, vytvořeného ve spolupráci s Kunsthandwerkes der Stadt Friedland (Uměleckořemeslnými dílnami ve Frýdlantě). Vytříbenou secesní stavbou s nepřehlédnutelnými historizujícími reminiscencemi byl pak pavilon plzeňského pivovaru od oblíbeného teplického architekta Maxe Loose von Losimfeldta.

Posledním významnějším mimolibereckým architektem, podílejícím se na výstavě, byl norimberský Jakob Schmeissner, který realizoval pavilon firmy Liebieg. Ta se na výstavě představila typovým rodinným domem, ukázkou moderního zaměstnaneckého bydlení, přičemž součástí pavilonu byla i stylová norimberská pivnice, kde se čepovalo pivo z liebiegovského pivovaru Obora. Zbylé pavilony byly postaveny převážně pod taktovkou místních architektů. Zajímavým objektem byl například secesní pavilon chmelařství od jabloneckého architekta Antona Matziga na půdorysu pravidelného osmiúhelníku. Stěny pavilonu byly členěny pilastry, jež měly funkci opěrných pilířů. Na vrcholu každého pilastru byla umístěna voluta přesahující korunní římsu.

K nejzdařilejším výstavním budovám, realizovaným místními autory však patřily pavilony jabloneckého a trutnovského pivovaru od Maxe Kühna a Heinricha Fanty a dva vzorové obytné domy navržené Ernstem Schäferem. V pavilonu jabloneckého pivovaru Medinger & Co. se projevilo technické myšlení autorů, kombinované s místní tradicí dřevěné architektury se zdůrazněnou tektonikou. Fasáda se vyznačuje geometrickým pojetím, blízkým okruhu architekta Otto Wagnera.

Naproti tomu pavilon trutnovského pivovaru byl drobnou dřevěnou stavbou barokizujícího výrazu a jedinou prací obou architektů ovlivněnou částečně florální secesí, kterou sice znali, ale na svých realizacích neuplatňovali. Stavby vycházející ze secese florální (mj. pavilon deníku Reichenberger Zeitung a tiskárny bratří Stiepelů či pavilon chmelařství) jsou dokladem toho, že místní architekti florální secesi znali, ale protože příliš nekonvenovala se vkusem zdejších stavebníků, aplikovali ji zřídka.

Obě Schäferovy vily jsou spolu se Schmeissnerovým domem jedinými výstavními objekty, jež přečkaly do dnešní doby. Postaveny byly již v roce 1905 s úmyslem představit vzorové rodinné bydlení společnosti Gemeinnützige Baugesellschaft, v níž byl Schäfer činný v letech 1894–99, kdy vznikala vilová čtvrť za muzeem. Vila čp. 127–I v Klášterní ulici sloužila po dostavbě správě výstavy a poštovnímu úřadu. Architektonickým ztvárněním nezapře vliv anglické obytné architektury.

Nedaleká vila čp. 129–I rovněž v Klášterní ulici naproti tomu vykazuje jistou úspornost ve výrazu, přesto se v jejím celkovém řešení uplatňuje secese, nejvíce v bohaté štukatuře štítů. Koncepce obou domů znázorňuje představu vícegeneračního bydlení, to se projevuje absencí centrální haly, která je nahrazena středním schodištěm spojujícím jednotlivá obytná patra. Po skončení výstavy se z vil staly nájemní domy.

Obdobnou ukázku moderního bydlení představoval i reprezentant svébytného fenoménu dřevostaveb, montovaný rodinný dům navržený jabloneckým architektem Robertem Hemmrichem pro firmu August Möller & Söhne z Rýnovic. Dům se zároveň mohl pochlubit žhavou technickou novinkou, neboť při impregnaci dřeva bylo užito systému Wolman, přičemž firma August Möller & Söhne byla výlučným vlastníkem licence pro celé Čechy.

Ačkoliv Výstava německých Čech po svém ukončení 30. září 1906 nesplnila vysoká očekávání pořadatelů, znamenala důležitý mezník v politickém, kulturním i uměleckém vývoji města, kterému zprostředkoval přímý styk se soudobými trendy v průmyslu i architektuře a potvrdila jeho pozici nejpřednějšího německého města v Čechách. Zároveň představovala největší a nejambicióznější výstavní podnik českých Němců na našem území.

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;