Klub Azyl volá o pomoc – petice zastupitelům města

Legendárnímu libereckému klubu Azyl hrozí, že se zde nebudu moci konat kulturní akce, které za deset let jeho fungování navštívily tisíce lidí. Vše záleží na schválení změny územního plánu, která by narovnala desítky let chybné zařazení budovy, v níž se klub nachází.

Kvůli podpoře Azylu vznikla i petice. Její signatáři se obracejí na zastupitele města, aby schválili změnu územního plánu, která vyjme budovu Azylu z ploch školství, kam byla před desítkami let zařazena. Již v minulosti se na zastupitelstvu uvedlo, že se tak vlastně stalo omylem.

Přesto není politická vůle tuto změnu územního plánu odhlasovat, protože proti sousedství Azylu opakovaně brojí někdejší náměstkyně primátora Dagmar Helšusová, která zde bydlí se svým partnerem, kterým je zase bývalý problematický úředník Pozemkového fondu Michal Frydrych. Ten z úřadu musel odejít po sérii skandálů i poté, co prodal své rodině obrovské pozemky, které ho dodnes živí. Před dvěma lety se jim díky svým politickým konexím podařilo připravit klub o zahrádku, když předstírali založení spolku, který usiloval o pozemek na , kterém zahrádka byla.

„Magistrát města Liberec opakovaně nedoporučil pořízení změny Územního plánu města Liberec evidované pod č. 101/3 týkající se lokality u ulice Široká, pozemky p. č. 1719, 1720, 1724 v k. ú. Liberec. Budova, ve které se Pivní bar Azyl nachází, je v platném Územním plánu města Liberec zařazena chybně do ploch pro školství, přestože tomuto účelu nikdy nesloužila a není evidován ani žádný záměr jí pro tento účel využít. Tento stav znemožňuje kolaudaci stavby pro účely organizace hudebních a společenských akcí, které byly v klubu Azyl dlouhá léta organizovány, aniž by v této části města způsobovaly jakékoliv problémy.“, uvádí se v textu petice.

Azyl slaví letos v létě deset let své existence a nestal se jen průkopníkem propagace malých českých nebo i zahraničních pivovarů. Za tuto dobu v něm vznikly stovky kulturních akcí, vernisáží, workshopů, vystoupily zde hudební kapely snad ze všech kontinentů, proběhly zde přednášky o historii, současných společenských otázkách, lidských právech, otázce ochrany zvířat i planety, promítání dokumentů, akce pro děti a v neposlední řadě se jedná o zázemí iniciativy Food not bombs, která zdarma a zcela na své náklady pravidelně každý týden vaří jídlo pro lidi bez domova a jinak jim různě pomáhá.

Dobré jméno Azylu, jakožto jednoho z libereckých kulturních center, dávno přesáhlo hranice regionu, ale úředníci stále odmítají uznat jeho celoměstský význam. „Výklad úředníků magistrátu, že požadovaná změna územního plánu neřeší pro město významný záměr, považujeme za chybný. V průběhu posledních let byly v tomto klubu zorganizovány stovky koncertů, společenských akcí, promítání, diskuzí, benefičních akcí, vč. vyhlášených pivních festivalů s účastí stovek lidí.“, říkají organizátoři petice, mezi nimiž je například pracovník Národního památkového ústavu Vladimír Brabec nebo předseda libereckých Zelených a zastupitel Jindřich Felcman.

Petici za změnu územního plánu, která by znovu umožnila Azylu pořádat kulturní akce, můžete podepsat do 24.6. 2019 přímo v samotném klubu Azyl, na konci Široké ulice v Liberci.

Přidat komentář (22 Komentářů)
Liebiegovo městečko

Přinášíme další tématickou část z knihy historika umění Jaroslava Zemana "LIBEREC, urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky". Dnes se budeme zabývat stavební činností rodiny Liebiegů.

Spolupráce libereckých textilních magnátů Liebiegů s norimberským architektem Jakobem Schmeissnerem přinesla městu celou řadu mimořádně kvalitních realizací, mezi nimiž vyniká bohužel stále nedoceněné Liebiegovo městečko.

Koncepce kolonie vychází nejen z teoretických zásad The Garden city movement (Hnutí zahradních měst), ale i z myšlenek Hermana Muthesia a urbanistických zásad Camilla Sitteho. Příznačná je pro ni invenční koexistence historizujících prvků a secese v malebných romantizujících celcích, odrážejících tehdejší nacionální akcent. Kolonie nebyla jen běžným dobovým sociálním projektem, ale především reprezentativním podnikem, kterým Liebiegové navenek demonstrovali své bohatství a postavení. Ubytovací standard, jejž svým zaměstnancům firma poskytovala, byl vysoce nadprůměrný ve srovnání s jinými, obdobnými projekty.

Liebiegovo městečko“ tak můžeme bez obav zařadit po bok Kotěrových realizací v Lounech či Zlíně. Kolonie se rozkládá nad bývalou továrnou na severním svahu Hrnčířského vrchu. U jejího zrodu stál typový dům čp. 128–I ve Fučíkově ulici prezentovaný na Výstavě německých Čech, pořádané v roce 1906, které se budeme věnovat v některém z dalších dílů. Kolonie svým způsobem tvořila „město ve městě“ s komunikační vazbou na textilku. Jak bylo u řady tehdejších zahradních měst zvykem, byla soběstačná. Měla vlastní školku, školu, kostel, obchody i hostinec, což na jednu stranu usnadňovalo život obyvatelům a na stranu druhou to byl pragmatický krok Theodora Liebiega, jenž mu zajistil, že peníze, které si jeho zaměstnanci u něj vydělali, u něj také utratí. Byla to tudíž vynikající investice kapitálu, při níž Liebieg docílil zvýšení závislosti zaměstnanců na firmě.

S budováním rozsáhlé kolonie začala firma v roce 1907. Upustila od zamýšlené stavby velkých činžovních domů a rozhodla se pro menší domy, většinou se dvěma až čtyřmi místnostmi. Každý domek měl svou zahrádku, ač někdy opravdu miniaturních rozměrů. Byty disponovaly samostatnou kuchyní s alespoň dvěma obytnými místnostmi, samozřejmostí byla toaleta.

Ve výstavbě domů pro své zaměstnance pokračoval Theodor Liebieg ml. i později, ve dvacátých letech věnovala firma na budování kolonie cca 14 mil. korun. Kvalitou tyto byty předčily úroveň průměrných bytů v tehdejším Liberci. Většinu obyvatel tvořili zaměstnanci, o něž měl Liebieg pro jejich odborné znalosti zájem. Početné žádosti různých úředníků zaměstnaných jinde o pronájem bytu firma odmítala a jen zcela výjimečně byl poskytnut osobám, na nichž firmě opravdu záleželo, např. vyšším státním úředníkům. Nájemné v těchto domech bylo sice nižší nežli v ostatních domech v Liberci, přesto Liebieg ani po této stránce neprodělával. Vlastnil moderní vápenku v Železném Brodě a lomy na břidlici a levněji si tudíž opatřoval stavební materiál. Měl i vlastní stavební oddělení, a proto samotná výstavba byla zrealizována za podstatně nižší náklady, než bylo obvyklé.

Kolonie byla vystavěna v několika etapách. Za nejstarší fáze ve druhé polovině 19. století byl postaven dělnický dům ve Svatoplukově ulici spolu s přilehlými neorománskými budovami „Vincentina“ a kostela sv. Vincence z Paoli, tvořícími duchovní zázemí kolonie. Vincentinum bylo zaměřeno na péči o děti zaměstnanců továrny a náklady na jeho zřízení i provoz nesla baronesa Marie Pavlína Liebiegová. Liberecký architekt Adolf Bürger postavil v Hašlerově ulici nad továrním areálem úřednický dům čp. 120–V, jenž je určitým pendantem liebiegovské rodinné vily. K její nejstarší části má blízko architektonickým řešením, opakujícím motiv arkýře a uplatněním falešného hrázdění v patře.

Druhá, již secesní etapa proběhla v letech 1907–10. Podle návrhů libereckého architekta Ernsta Schäfera byly postaveny čtyři domy na severní straně Gollovy ulice, na dohled od starého dělnického domu a jeslí v Mlýnské ulici, v dolní části kolonie u továrního komplexu. Třetí, zásadní etapa výstavby, která sídlišti vtiskla jeho neopakovatelný vzhled, probíhala v letech 1911–14 podle plánů Jakoba Schmeissnera, který je autorem urbanistické koncepce. Několik vil pro vysoce postavené zaměstnance firmy s vyšším standardem bydlení (čp. 436–IV, 445–IV a 446–IV) bylo vybudováno v Klicperově ulici podle návrhů Oskara Rösslera.

Stavebními pracemi v kolonii byl pověřen liberecký stavitel Richard Wojatschek, pravděpodobně zaměstnanec stavebního oddělení firmy Liebieg. Po skončení první světové války se v letech 1920–23 rozběhla druhá fáze výstavby, opět za účasti architekta Schmeissnera. V třicátých letech byl soubor sídliště doplněn ještě o několik typizovaných, montovaných dřevěných domků od firmy Josef Purma z Dolní Řasnice, jejichž autorem byl místní architekt Paul Zeh.

Jádrem celého komplexu je nevelké, osově komponované a hmotově gradované svažité náměstí Pod Branou, umístěné v horní části kolonie, původně nazvané po svém zakladateli Theodorovo (později nám. Města Ivanova). Tento kompaktní prostor tvořil a doposud tvoří zázemí kolonie. Nynější označení získalo podle dominantního průjezdního „domu s branou“ čp. 440–IV, uzavírajícího severní stranu náměstí. Na východní straně náměstí se nacházel obchod a hostinec, na počest zakladatele firmy nazvaný dle jeho rodiště „U Města Broumova.“ (obr. č. 3) Oproti dalším částem sídliště je zde i vyšší dvoupatrová řadová zástavba nájemních domů, opatřených pro kolonii typickými mansardovými střechami. Historizující vyznění prostoru podtrhuje užití loubí, zaklenutého křížovou klenbou s pasy v parteru východní a západní domovní fronty.

Dále do nitra kolonie jsou jednotlivé, zpravidla patrové domy koncipovány jako solitéry obklopené zahradami s plánovitě komponovanou zelení. Hlavní komunikační páteř kolonie tvoří Klicperova ulice, sledující citlivě konfiguraci terénu a spojující náměstí s továrnou. Ze stran do ní ústí spojovací ulice a uličky, oživené odpočívadly a venkovními schodišti vedenými v žulových zpevňovacích zdech.

Dispoziční řešení domů kolonie odpovídá tehdejším představám o moderním bydlení. U rodinných vilek se navíc do půdorysu promítaly specifické požadavky stavebníka spolu se sociálním postavením nájemníků. Sociální struktura sídliště je patrná i v rozdělení bytů na malometrážní, určené pro méně majetné obyvatele a komfortnější pro zámožnější nájemníky. Domy s malometrážními, „dělnickými“ byty víceméně opakují ustálené schéma vnitřní dispozice, kdy objektem vede centrální chodba, odkud se vstupuje do jednotlivých bytů. U všech domů jsou užity dřevěné okenice uchycené typizovanými ženskými hlavičkami.

V průběhu třetí etapy výstavby sídliště bylo postaveno celkem 42 nových obytných domů různé velikosti, od „domečků“ skromných rozměrů (např. čp. 430–IV) až po velké vily a činžovní domy. V kolonii jsou nápaditě seskupeny domy nejen izolované, ale též dvojdomy, trojdomy, a dokonce i čtyřdomy (srov. dům čp. 432–IV). V jejich formách Schmeissner vychází z lokální stavební tradice. Za vzor mu sloužila místní klasicistní architektura, a to jak v hmotovém členění, tak i v jednotlivých detailech, zejména mansardové střechy, štíty, portály či domovní znamení. Také dveře jednotlivých objektů s rokokovým a klasicistním dekorem tvoří velmi bohatý soubor, jenž doposud čeká na uměleckohistorické zhodnocení.

Charakteristické je použití místních materiálů a technik, především liberecké žuly, používané u podezdívek a velice oblíbené Schmeissnerem, a libereckého šprice, hrubé, zrnité vápenné omítky v několika barevných variantách. Bizarním prvkem jsou polychromované, dřevěné kvazikrakorce s maskarony, které se uplatňují na šindelem pobitém štítu domu čp. 533–IV v Mikulášské ulici. Na mnoha objektech se objevují také výklenky se sochami světců, patronů a ochránců domu nebo alegorické postavy. Dalším motivem, jehož Schmeissner s oblibou využívá, jsou prvky místní lidové architektury, šindel, hrázdění a bednění ve štítech či imitace podstávek.

Ve srovnání s novou zástavbou působil starý dělnický dům ve Svatoplukově ulici jednotvárně a chudě, navíc se silně uplatňoval v panoramatu města. Z tohoto důvodu byl dodatečně na obou koncích i uprostřed doplněn o nástavby. Ty Schmeissner navrhl, aby byl dělnický dům vizuálně sjednocen s kolonií a zbavil se strohého, monotónního vzhledu původní stavby. V centrální části dělnického domu se nalézala nástavba se dvěma lomenicovými štíty, krytými polomansardovou střechou, a nad středním vstupem arkýř, čímž Schmeissner docílil symetrie objektu.

Na místě jedné z původních dřevěných kolen v jihovýchodním cípu dvora byla zřízena dle plánu stavitele Richarda Wojatschka v roce 1914 společná prádelna s mansardovou střechou, dnes bohužel ve velmi zanedbaném stavu. Zvláštní součástí kolonie je pomník 33 zaměstnanců firmy, padlých v první světové válce, postavený roku 1922 v Andělčině ulici. Intimní prostor, zasazený ve svahu, je ze tří stran obklopen zelení. Na východní straně je amfiteátr zpevněn žulovou zídkou, k níž jsou přisazeny typizované žulové lavičky, objevující se jakožto odpočívadla i na dalších místech kolonie. K západu se otevírá působivý pohled na kolonii a panoráma města, s nímž se při budování pomníku nepochybně počítalo.

V letech 1920–23 pokračovala výstavba kolonie opět pod vedením architekta Jakoba Schmeissnera a stavitele Richarda Wojatschka. Na severovýchodní straně sídliště přibylo v Andělčině ulici dalších 18 rodinných domů a v jeho dolní partii byla roku 1929 postavena požární zbrojnice. Nově vytyčeno bylo parkově pojednané Příbramské náměstí (dříve Mariino na počest manželky Johanna Liebiega), jež tvoří předpolí třípodlažního Domova pro svobodné dívky čp. 498–V a sousedního činžovního domu čp. 506–V. Nová zástavba vykazuje oproti předválečným fázím snahu po zjednodušení fasád a jistou úspornost ve výrazu, pořád je ale čitelný historizující akcent a v urbanistické skladbě si kolonie zachovává vysokou úroveň etapy předchozí. Úzce s ní souvisí téměř identická kolonie, realizovaná ve stejné době v Haraticích, dnes součást Velkých Hamrů.

Roku 1916 začala v sousedství Liebiegova městečka výstavba dalšího sídliště nazvaného Domovina, určeného pro válečné vysloužilce a invalidy z Liebiegovy továrny, prvního svého druhu v tehdejším Rakousko-Uhersku. Iniciátorem stavby byl opět Theodor Liebieg, jenž vypracováním plánů a celkové koncepce pověřil znovu architekta Jakoba Schmeissnera. Realizaci kolonie provedl stavitel Richard Wojatschek. Původní Schmeissnerův plán počítal s 30 objekty, realizováno jich bylo jen 27. S plány jednotlivých domů pomáhal Jakobu Schmeissnerovi architekt Heinz Schmeissner, o kterém doposud nemáme žádné bližší informace a plány signoval i vedoucí stavebního odboru magistrátu Rudolf Simon.

Kromě Theodora Liebiega se na výstavbě částečně podílelo město, jež mělo na své náklady vystavět čtyři domy. Po dokončení v roce 1921 předal Thedor Liebieg kolonii městu a to ji následně převzalo do své správy.

Sídliště je situováno na jižním svahu Monstrančního vrchu a je ohraničeno dnešními ulicemi U Domoviny, U Černého dolu a Energetiků, které jím prochází. Urbanistická osnova kolonie je zpracována v duchu „Liebiegova městečka“, kdy jsou objekty seskupeny podél křivolakých komunikací sledujících průběh vrstevnic. Širší obvodová komunikace obepíná celé sídliště, užší uličky zajišťují přístup k jednotlivým domkům. V některých partiích kolonie domy svou štítovou orientací ke komunikaci evokují téměř vesnicky rostlou zástavbu.

Oproti „Liebiegovu městečku“ obsahuje typizované rodinné domky, buď izolované, nebo sdružené do dvojdomů či trojdomů. Jednotlivé domy jsou přízemní, podsklepené a s využitým podkrovím. Kryté jsou sedlovou střechou s taškovou krytinou, ve štítech se uplatňuje falešné hrázdění, bednění, ba dokonce lomenice. Každý dům byl vybaven zahradou, kůlnou a chlévem. Ve vnitřní dispozici byla typizace ještě markantnější. V každém domě se v přízemí nacházela hlavní obytná místnost, kuchyně a prádelna s koupelnou, v patře pak ložnice a malá půda. Formální řešení většiny domů vychází z regionální lidové architektury, patrný je ale i vliv liberecké klasicistní architektury.

Každý z nájemníků měl domek zprvu poskytnut na rok, přičemž se musel zavázat, že se ve vlastní režii postará o nutné opravy a údržbu. Pakliže tuto podmínku splnil, mohl zde zůstat natrvalo. Zázemí kolonie obstarával objekt čp. 491–IV v ulici U Domoviny (obr. č. 4), určený k poskytování nezbytných služeb a jenž sloužil k ubytování vysloužilců, kteří tyto služby provozovali. V přízemí byly umístěny lázně, holičství, dále pak prodejny tabáku a smíšeného zboží. V patře se pak nacházely byty holiče, lazebníka a krejčího se ševcem, kteří zde měli také své dílny. Pro děti pak sloužilo školní zařízení v „Liebiegově městečku“. Obě kolonie jsou mimořádně kvalitní ukázkou plánovité obytné zástavby první poloviny 20. století.

Jaroslav Zeman, autor publikace LIBEREC, urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky

Přehled historické i moderní architektury města Liberce, stejně jako odborné články a diskuse na toto téma naleznete na: liberec-reichenberg.net

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;