Klub Azyl volá o pomoc – petice zastupitelům města

Legendárnímu libereckému klubu Azyl hrozí, že se zde nebudu moci konat kulturní akce, které za deset let jeho fungování navštívily tisíce lidí. Vše záleží na schválení změny územního plánu, která by narovnala desítky let chybné zařazení budovy, v níž se klub nachází.

Kvůli podpoře Azylu vznikla i petice. Její signatáři se obracejí na zastupitele města, aby schválili změnu územního plánu, která vyjme budovu Azylu z ploch školství, kam byla před desítkami let zařazena. Již v minulosti se na zastupitelstvu uvedlo, že se tak vlastně stalo omylem.

Přesto není politická vůle tuto změnu územního plánu odhlasovat, protože proti sousedství Azylu opakovaně brojí někdejší náměstkyně primátora Dagmar Helšusová, která zde bydlí se svým partnerem, kterým je zase bývalý problematický úředník Pozemkového fondu Michal Frydrych. Ten z úřadu musel odejít po sérii skandálů i poté, co prodal své rodině obrovské pozemky, které ho dodnes živí. Před dvěma lety se jim díky svým politickým konexím podařilo připravit klub o zahrádku, když předstírali založení spolku, který usiloval o pozemek na , kterém zahrádka byla.

„Magistrát města Liberec opakovaně nedoporučil pořízení změny Územního plánu města Liberec evidované pod č. 101/3 týkající se lokality u ulice Široká, pozemky p. č. 1719, 1720, 1724 v k. ú. Liberec. Budova, ve které se Pivní bar Azyl nachází, je v platném Územním plánu města Liberec zařazena chybně do ploch pro školství, přestože tomuto účelu nikdy nesloužila a není evidován ani žádný záměr jí pro tento účel využít. Tento stav znemožňuje kolaudaci stavby pro účely organizace hudebních a společenských akcí, které byly v klubu Azyl dlouhá léta organizovány, aniž by v této části města způsobovaly jakékoliv problémy.“, uvádí se v textu petice.

Azyl slaví letos v létě deset let své existence a nestal se jen průkopníkem propagace malých českých nebo i zahraničních pivovarů. Za tuto dobu v něm vznikly stovky kulturních akcí, vernisáží, workshopů, vystoupily zde hudební kapely snad ze všech kontinentů, proběhly zde přednášky o historii, současných společenských otázkách, lidských právech, otázce ochrany zvířat i planety, promítání dokumentů, akce pro děti a v neposlední řadě se jedná o zázemí iniciativy Food not bombs, která zdarma a zcela na své náklady pravidelně každý týden vaří jídlo pro lidi bez domova a jinak jim různě pomáhá.

Dobré jméno Azylu, jakožto jednoho z libereckých kulturních center, dávno přesáhlo hranice regionu, ale úředníci stále odmítají uznat jeho celoměstský význam. „Výklad úředníků magistrátu, že požadovaná změna územního plánu neřeší pro město významný záměr, považujeme za chybný. V průběhu posledních let byly v tomto klubu zorganizovány stovky koncertů, společenských akcí, promítání, diskuzí, benefičních akcí, vč. vyhlášených pivních festivalů s účastí stovek lidí.“, říkají organizátoři petice, mezi nimiž je například pracovník Národního památkového ústavu Vladimír Brabec nebo předseda libereckých Zelených a zastupitel Jindřich Felcman.

Petici za změnu územního plánu, která by znovu umožnila Azylu pořádat kulturní akce, můžete podepsat do 24.6. 2019 přímo v samotném klubu Azyl, na konci Široké ulice v Liberci.

Přidat komentář (22 Komentářů)
Liberec-Henlein

Po skončení války se někteří němečtí nacionalisté nehodlali smířit s vznikem Československé republiky a vyhlásili odtrhnutí provincie Deutschböhmen s Libercem jako hlavním městem, vlastní měnou i armádou. Situaci muselo vyřešit vládní československé vojsko. Během poválečných let byla v Liberci založena vůbec první Komunistická strana Československa (1921). Ve dvacátých letech se do města vrátila konjunktura. Hned po I. světové válce se v Liberci zavedla tradice výstavných veletrhů, která po dlouhá staletí proslavila město po celé střední Evropě.

Ovšem s velkou krizí z roku 1929, která později postihla i české země, se situace začala měnit. Liberec zároveň nikdy nepřišel o svou úlohu centra německého nacionalismu. Právě zde se vytvořila základna sudetoněmeckého nacismu, který nabral na síle ve třicátých letech, kdy se otevřeně hlásil k hitlerovskému Německu. Od roku 1933 zde měla hlavní stan Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, původně Sudetendeutsche Heimatfront) v čela s vratislavickým rodákem Konrádem  Henleinem. Byla podporována nejen významnými podnikateli (Liebiegové), ale postupně se jí podařilo strhnout drtivou většinu obyvatelstva. V posledních demokratických obecních volbách v roce 1938 pro ni v Liberci hlasovalo  19 766 voličů z 25 559 odevzdaných hlasů ( 92% volební účast). To představovalo 77,9% hlasů pro Henleinovy nacisty.

 Na československou mobilizaci v roce 1938 odpověděla řada libereckých nacistů útěkem do Německa (včetně Konráda Henleina, kterému to Hitler nikdy neodpustil). Po mnichovském diktátu a připojení historického území Sudet ke Třetí říši v roce 1938, se Liberec stal hlavním městem nové župy - Sudety. Ve městě se soustřeďovaly nacistické represivní složky. Z Liberce i okolních obcí byli vyháněni a prchali Češi i němečtí antifašisté, kteří nacházeli azyl zejména v okleštěném území Československé republiky.Ve městě měl sídlo Konrád Henlein (vila na dnešní Husově třídě) a  Sudetendeutsche Partei (budova A dnešní TUL v Hálkově ulici) byla včleněna do celoněmecké nacistické a jediné povolené NSDAP. Začalo pronásledování zbylých antifašistů a Židů. V reflexi na Křišťálovou noc vyhlášenou nacistickou vládou, byla i v Liberci vypálena židovská synagoga (na místě dnešní Krajské vědecké knihovny).

V květnu 1939 se realizoval připravovaný plán (geografický, ale i politický, jelikož tehdejší okolní obce/dnešní čtvrti měly silné zastoupení Čechů a levice) a došlo připojením dosavadních předměstských obcí Rochlice, Horní Růžodol, Dolní Hanychov, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice, Ruprechtice, Starý a Nový Harcov ke vzniku tzv. Velkého Liberce. Počet obyvatel tak přesáhl 70 000.

Počáteční nálady městské nacistické reprezentace na velkolepou přestavbu Liberce jako prvního sudetského města v duchu pangermánského velikášství vzaly s postupujícími válečnými útrapami za své. Byla reorganizována průmyslová výroba ve prospěch válečného úsilí nacistů. Ve městě nebyl dostatek jídla, z fronty přicházely zprávy o dalších a dalších padlých. Nemálo původních podporovatelů nacistů z řad podnikatelů o své podniky přišlo, ze situace opět těžili jen nejvýznamnější podnikatelé, jako např. rodina Liebiegů (státní a vojenské zakázky). Ve městě a jeho okolí bylo zřízeno několik desítek pracovních táborů, kde byli za otřesných podmínek nuceni vykonávat otrockou práci váleční zajatci a političtí vězni. Mnoho jich zde našlo svou smrt.

S blížícím se koncem války sílila hysterie a strach německých nacistů. Začátkem května 1945 z město prchlo vedení Sudet v čele s Konrádem Henleinem (spáchal sebevraždu v americkém zajetí). V květnových dnech byl utvořen národní výbor, který začal vyjednávat o převzetí města s dosavadním vedením radnice. Jednotky SS se odmítaly vzdát. Liberec nakonec osvobodila Rudá armáda, která dorazila od města od Frýdlantu. Konkrétně  31. a 52. armáda I. ukrajinského frontu.

Do města se začali vracet vyhnaní a uprchlí Češi a Židé. Z libereckých čtrnácti set Židů, kteří zde před válkou žili, jich přežily nacistický režim zhruba dvě stovky, přičemž 180 z nich bojovalo proti nacistům v zahraničních jednotkách na východě i západě se zbraní v ruce. Další stovky židovských obětí byly utýrány ve městě a okolí poté, co sem byly přesunuty spolu s dalšími vězni z koncentračních táborů, aby podpořily válečnou výrobu nebo zahynuly při pochodech smrti.

Na základě mezinárodních dohod mezi vítěznými mocnostmi bylo rozhodnuto o odsunu sudetských Němců z prostoru Československé republiky. Již těsně po osvobození začalo docházet k tzv. divokému odsunu a některé ze samozvaných Revolučních gard, které dorazily z vnitrozemí se dopouštěly rabování i vražd na německém obyvatelstvu. V Liberci proti nim musela zasáhnout i Rudá armáda, která nakonec i ukončila divoký odsun (z Liberecka bylo takto deportováno zhruba 8 000 lidí) a začala s jeho organizovanou formou. Němečtí obyvatelé byli intervenováni v táborech (velký tábor se nacházel například v dnešním areálu TUL u Husovy třídy), kde se čekalo na jejich transport do jednotlivých okupačních zón v Německu. Z Liberce bylo odsunuto v roce 1945 přes 34 000 sudetských Němců. V roce 1946 to bylo více než 25 000 Němců. V Liberci v roce 1947 zůstalo přes 3 000 obyvatel německé národnosti, antifašistů nebo odborníků, kteří chtěli zůstat a pomoci s poválečným budováním průmyslu a infrastruktury.

Staleté soužití Čechů, Němců a Židů pod Ještědem tak rozbil nejdříve nenávistný nacionalismus, aby jej definitivně pohřbila největší světová válka a její následky.

s využitím zdrojů Jaroslav Tauchman

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;