Dovolil se ozvat kvůli nízkým platům a dostal padáka. Město se ho nezastalo

Ledař Rudolf Dlask dělal svou práci rád. Jenže za ní, spolu s kolegy, bral ve Sportparku Liberec, který pro město provozuje společnost S group holding /Syner, extrémně nízké mzdy. Dovolil se ozvat a čekal ho vyhazov. Šel na město a tam se ho nezastali.

Společnost S group facility management (patřící do holdingu S group holding) provozuje na základě koncesní smlouvy z roku 2009 pro město místní hokejovou arénu i celý Sport park Liberec. Tato smlouva je dlouhodobě kritizována některými zastupiteli, že se vlastně jedná o milionovou veřejnou podporu soukromého byznysu podnikatelů s dlouhými prsty do místní politiky.

Jak vychází najevo, společnost se ale chová macešsky a na hraně zákona i ke svým zaměstnancům z řad Liberečanů. Jedním z nich je Rudolf Dlask, Liberečan, který dělá ve Sport parku ledaře a stará se spolu s dalšími kolegy o místní ledové plochy. Jeho příběh jako první popsala Mladá fronta Dnes.

Hokej je pro majitele Syneru výnosný byznys, kde se za přispění města otáčí obrovské peníze, ale zároveň slouží i jako PR firmy a s ní spojené politiky, která v minulosti uškodila jménu Liberce pro klientelismus, který zde na radnici kvetl. Rudolfu Dlaskovi a dalším zaměstnancům ale je za jejich práci podíl na tomto profitu odepřen.

Za svou nenahraditelnou práci, bez které by žádný hokej v Liberci nemohl existovat, berou podprůměrné mzdy. Navíc, když se proti takovým podmínkám dovolili ozvat, čekalo je vyhrožování a výpověď.

Práce ledaře mě moc bavila, ale s 95 koruny na hodinu, které jsme dostávali, se dnes moc vyžít nedá,“ uvedl pro náš server Rudolf Dlask. „Kvůli své práci musíme absolvovat všelijaká školení na republikové úrovni.  To, že naše platy jsou hluboko pod celostátním průměrem, jsme věděli , ale na podobných setkáních jsme zjistili, ale že i ostatní kolegové ledaři z jiných měst berou daleko více,“ popisuje své zkušenosti liberecký ledař. "A to se v Liberci navíc staráme o nesrovnatelně větší ledové plochy, než jinde," dodává.

Obrátili se proto na šéfa a jednatele společnosti Lukáše Přindu. „Ten ale na naše otázky a žádosti vůbec nereagoval. Proto jsme se rozhodli promluvit.“,  říká Rudolf Dlask s odkazem na zmíněný článek z liberecké Mladé fronty.

Reakce vedení společnosti, která se stará o městský majetek, na sebe nedala dlouho čekat. „Pan Přinda si nás po jednom pozval do kanceláře. Já jsem dostal výpověď a vyhrožoval mi, že ji musím podepsat dohodou nebo na mě napíše takový posudek, že mě nikde nezaměstnají a nebudu se moci přihlásit ani na Úřadu práce. Kolegy pak nutil, aby podepsali prohlášení, že se od mého vyjádření v médiích distancují“, popisuje jednání vedení společnosti Rudolf Dlask.

Takové jednání ze strany vedení firmy může být ale v rozporu se zákonem. Jednak na to pamatuje zákoník práce a jednak právní úkon je neplatný, pokud u něj nemohla být uplatněna svoboda vůle.

Lukáš Přinda z S group facility management se vyjádřil, že nebude komentovat vnitřní záležitosti firmy skrze média. Rudolf Dlask se proto rozhodl obrátit i na město, na jehož majetku firma provozuje svůj byznys. Šel za náměstkem Ivanem Langrem (v končícím volebním období zvolen za Změnu pro Liberec, přeběhl ke Starostům pro Liberecký kraj), který má sport v gesci.

Ale ani tady neuspěl. Langr, který propojení Syneru s bývalým vedením radnice kritizoval ve své rigorózní práci (a výslovně zmiňoval právě situaci kolem arény a Sport parku), se ale situací odmítl zabývat. „Řekl mi, že mi v tomhle neumí pomoci,“ uvedl Rudolf Dlask. I Langr se pro média vyjádřil, že mu nepřísluší komentovat vzathy mezi zaměstnanci a vedením ve firmě, byť jde o městský majetek.

„Celá situace mě hodně mrzí. Hokej i svou práci jsem měl velice rád a v tom nejsem rozhodně sám. Udělal jsem tam spoustu navíc a zadarmo, jako například opravu sedaček. To ale arogantní vedení firmy nezajímá a k zaměstnancům se chová povýšeně,“ uzavírá ledař Rudolf Dlask.

Přidat komentář (115 Komentářů)
Ještěd

Devátého července uběhne čtyřicet let od doby, kdy byla do užívání slavnostně předána budova horského hotelu a vysílače na Ještědu. Kulaté jubileum tak slaví stavba, která proslavila naše město (a celou zemi) po celém světě a stane se symbolem pro celý kraj. Geniální dílo navrhl liberecký architekt Karel Hubáček, který se, více než kvalitně, podepsal na tváři poválečného Liberce jako málokdo jiný.

Minimálně od rozvoje měšťanské společnosti v 19.století a s tím souvisejícím rozmachem svobodného teoretického uchopení jednotlivých oborů lidské činnosti, se vedou spory, zda je architektura uměním či nikoliv. Zastánci tohoto tvrzení nezřídka argumentují, že je dokonce uměním výsostným i vrcholným, protože architektura, stejně jako ostatní umění, odráží estetické i povšechně dějinné hodnoty, postoje a cíle jak autora díla, ale i samotné společnosti v dané historické epoše. Navíc právě architektura pro svou každodenní a „všední“ užitnost vstupuje do života společnosti i historického člověka více než kterékoliv umění jiné, proto stojí na pomyslném piedestalu nad ostatními uměleckými obory.

Vztah Karla Hubáčka k Liberci a jeho dílo v něm (nejen zde) jakoby tyto teze podtrhovaly.

Nejde jen o neslavnější Hubáčkovu stavbu, horský hotel a vysílač na Ještědu, která v těchto dnech slaví své kulaté výročí od svého zprovoznění. Karel Hubáček je autorem i dalších staveb, které se nesmazatelně vepsaly do výrazu města. Pro názornost a připomenutí jmenujme například liberecké „Malé divadlo“, bankovní dům ČSOB ve Frýdlantské ulici, přestavbu Naivního divadla nebo jeho účast na realizaci obchodního domu Ještěd, na kterém se podílel s dalším významným architektem, Miroslavem Masákem. Pozornost si zaslouží i jeho vlastní a unikátní montovaná vila v Lidových sadech.

Ovšem i jinde zanechal Karel Hubáček svou nezaměnitelnou architektonickou stopu. V Praze je to například Vodárenská vyrovnávající věž v Dívčích hradech nebo meteorologická věž v Libuši. V Brně se potom Hubáček proslavil přestavbou divadla Husa na provázku a významná ocenění se dostala i Kulturnímu domu v Teplicích. Věhlas práce Karla Hubáčka už před desetiletími přesáhla i hranice českých zemí, proto se v 70.letech minulého století podílel i na výstavbě vysílače v dalekém Jemenu.

Přehled díla Karla Hubáčka si může čtenář prohlédnout a stáhnout na tomto odkazu, v katalogu České komory architektů, kde se Jaroslav Fragner věnuje architektově tvorbě.

Podrobný přehled (nejen) Hubáčkova díla potom nabízí zdařilá publikace s názvem „SIAL“, která se věnuje zmapování historie Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL), který editoval Rostislav Švácha. V návaznosti na tuto publikaci proběhla i úspěšná výstava.

Zpět k horskému hotelu a vysílači na Ještědu. Napsáno o něm bylo mnoho, jmenujme pro příklad vynikající monografii libereckého fotografa Jiřího Jiroutka Fenomén Ještěd a samotná stavba získala řadu domácích i zahraničních ocenění, v roce 1969 to byla Perretova cenu Mezinárodního svazu architektů a roku 2005 byla stavba zařazena na seznam národních kulturních památek České republiky a v současné době probíhají jednání o zařazení vysílače na Ještědu na seznam světového dědictví UNESCO.

Základní myšlenkou vize Karla Hubáčka byla ve své jednoduchosti geniální myšlenka protáhnout horu pomocí hyperboloidu, který nejenže opticky dokončuje horu, ale jedná se i o technicky zdařilé a platné řešení, a to kvůli extrémním povětrnostním podmínkám, které na Ještědu panují. Architektem věže je Karel Hubáček, který na jejím konstrukčním řešení spolupracoval se statiky Zdeňkem Zachařem a především Zdeňkem Patrmanem.

Interiéry stavby včetně veškerého mobiliáře navrhnul architekt Otakar Binar, restauraci vybavil autorským nádobím výtvarník Karel Wünsch, který je také autorem jejích dekorativních zrcadlových příček. Vybavení interiérů bylo jako jediná část stavby časem vyměňováno, jeho jednotlivé kusy jsou však většinou zachovány. Na svém místě zůstala původní umělecká díla: skleněná plastika Spad meteoritů, osazená na dříku stavby, je dílem Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Kovanou mříž v hotelové chodbě vytvořil Jaroslav Klápště.

Několik technologických postupů, užitých při stavbě věže, bylo ve své době chráněno československými patenty – zejména pak kyvadlo, vyrovnávajícího příčné kmitání stavby, které Zdeněk Patrman vyvinul ve spolupráci s Matematickým ústavem Akademie věd ČR a později použil na několika dalších stavbách.

V rámci výstavby byla také rekonstruována lanová dráha od Horního Hanychova a vybudována horská chata Ještědka v sedle Černého vrchu.

Výraz samotné stavby odráží vrchol modernity a zaujetí člověka vědecko-technickým pokrokem, dobýváním a polidšťováním světa přírody i vesmíru. Stavba je výrazným, esteticky silným a přeci citlivým zásahem do krajiny celého regionu. Skloubí se v ní užitná funkce moderní technologické potřeby (vysílač), kulturní a rekreační funkce (hotel, lanovka..) i samotná, až uhrančivě působící, funkce estetická. Desetiletí existence (hotel byl pro veřejnost slavnostně otevřen v říjnu 1973) vysílače hotelu na Ještědu neubralo nic na jeho dominantní působivosti.

Každá historická epocha zanechala ve městě svůj podpis i šrám. Plánovanou klasicistní výstavbu (Filipovo, Kristiánovo město..) začátku 19.století téměř vytlačil (často také v duchu podnikatelské dravosti dosti necitlivě) historismus konce toho samého století, kdy se Liberec stal průmyslovým i kulturním centrem někdejšího německého etnika Českého království.

Jedním z vrcholů moderní (modernistické) architektury byla první polovina 20.století, kterou snad nejvíce poznamenali architekti jako Max Kühn nebo Heinrich Fanta se svým originálním pojetím historismu kombinovaného se secesí (kostel sv. Máří Magdalény v Jungmannově ulici nebo nynější budova ČSOB na Rybníčku) či pozdějším „heimatstil“ (obytný blok u obchodní komory na Masarykově třídě), Franz Radetzky a jeho tvorba ve stylu Art deco (obytný a společenský dům v Ruprechticích – „Repre Rupre“) a samozřejmě funkcionalismus jako takový (Brouk a Babka, obchodní dům Baťa v Pražské ulici…).

Karel Hubáček i celý SIAL pod jeho vedením jsou úspěšnými pokračovateli nejlepší architektonické tradice města Liberec. V osobě Karla Hubáčka se této tradici dostalo i celosvětové slávy, právě i díky realizaci horského hotelu Ještěd, ke kterému byl právě před pětačtyřiceti lety položen základní kámen.

Dnes je situace kolem Ještědu nejasná, nenacházejí se peníze na jeho koupi i opravu a tristní stav budovy se stává předmětem politických (a bohužel jen předvolebních) her. Jaká je opravdová posledních dvaceti let snaha o záchranu tohoto symbolu města i kraje napovídá samotný jeho stav. V současnosti se do něj investuje alespoň jeho vlastník, České radiokomunikace, které Ještěd získaly před jedenácti lety. Nicméně "neviditelná ruka trhu" ukázala i zde svou ničivou sílu. Například originální interiér, o kterém byla řeč, je z podstatné části zdevastovaný.

Ke svým "čtyřicátým narozeninám" by měl Ještěd dostat alespoň renovovaný salonek, který v posledních dvaceti letech rovněž podlehl privatizačnímu kýči.

Jedna ze staveb, na které se Karel Hubáček podílel - Obchodní dům Ještěd - už musel ustoupit nekompromisnímu tlaku stavební a obchodní lobby (za přispění zdejší politické garnitury), kdy byl zbourán a nahrazen fádní komerční hmotou obchodního centra Tesca – Forum. Horský hotel na Ještědu snad podobný osud nepotká.

s využitím odborné literatury Jaroslav Tauchman

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;