Bydleli jsme ve škole až do konce roku

Dnes působí jako vysokoškolský pedagog a vědec v oboru fyzikální chemie na Technické univerzitě v Liberci. Zároveň je krajským i městským zastupitelem. Před 30 lety ale profesor Josef Šedlbauer svou akademickou dráhu teprve začínal – byl studentem Fakulty chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Když 17. listopadu tehdejší režim brutálně napadl protestující studenty na Národní třídě, neváhal a stal se členem stávkového výboru na své alma mater. „První týdny jsme se starali o podporu velkých pražských demonstrací, ale velmi důležité byly i výjezdy studentů mimo Prahu, kde scházely informace a osobní svědectví mnohdy dokázalo divy,“ říká rodák z Kutné Hory.

Sametovou revoluci odstartoval 17. listopad, nicméně celý rok 1989 byl velmi turbulentní, počínaje Palachovým týdnem. Jak na situaci reagovali tehdejší studenti VŠCHT?

Především na FCHI se toho dělo alespoň v rámci možností dost. Třeba jedna z věcí, o kterých se málo ví, je, že hlavní oslavy 17. listopadu 1989 měly původně probíhat v Dejvicích v areálu mezi ČVUT a VŠCHT. Měly být spojené s odhalováním sochy studenta, což obnáší stříhání pásky, projevy funkcionářů, provolávání slávy… Socha měla stát spoustu peněz. Dozvěděli jsme se to asi rok předem, sepsali k tomu protest a žádali, aby ty peníze raději stát poslal na lepší vybavení laboratoří. Obešli jsme fakulty na sousední ČVUT a žádali je, aby se připojili, což někteří i udělali. Vzali jsme to oficiální cestou, přes fakultní výbory Svazu socialistické mládeže, takže nás nemohli ani jednoduše vyházet. Nakonec z celé akce v Dejvicích v tichosti sešlo, a tím se otevřel prostor pro zorganizování demonstrace pražských vysokoškoláků na Albertově.

V průběhu Palachova týdne v lednu 1989 bylo několik studentů VŠCHT zadrženo, ale systém už ochaboval a nevím o žádném postihu vůči nim.

Kolovalo školou Několik vět?

Mezi zaměstnanci bylo pár lidí, kteří tuhle petici šířili, třeba Stanislav Labík. Což vím i proto, že byl můj školitel a vedli jsme o politice dlouhé debaty.

Když se posuneme k událostem okolo 17. listopadu, jak to tehdy na VŠCHT probíhalo?

17. listopad byl pátek. O víkendu jsme se na kolejích scházeli a domlouvali se, co podnikneme. Nakonec padlo rozhodnutí zahájit od pondělí studentskou stávku, obsadit posluchárny, pořádat debaty a účastnit se demonstrací. V pondělí ráno jsme shodou okolností měli přípravu na vojenské katedře, kde se začínalo už nástupem v 6:00 ráno. Přišli jsme tam v civilu, oznámili vedení vojenské katedry, že zahajujeme stávku, a pak jsme měli ještě čas na obsazení vchodů, kde jsme vysvětlovali příchozím, proč se ke stávce přidat. Někteří studenti se prostě obrátili a odešli, někteří zůstali a část z nich rovnou začala pomáhat se vším, co bylo potřeba. Na začátku nás bylo sotva pár desítek, podpora se ale rychle šířila.

Jaký stávka fakticky probíhala?

Stávka byla okupační, přespávali jsme po posluchárnách a vlastně bydleli ve škole až do konce roku. První týdny jsme se starali hlavně o podporu velkých pražských demonstrací, případně organizovali menší akce v Dejvicích, posílali jsme studenty do škol a podniků mimo Prahu. To bylo hlavně v prvních dnech hodně důležité, v menších městech bylo vždycky méně informací a víc strachu. V prosinci už byl čas se věnovat i VŠCHT, proběhly třeba volby všech vedoucích kateder, děkanů a rektora, začali jsme připravovat studentskou unii a vznikala Akademická rada školy, předchůdce dnešního Akademického senátu.

6. prosince vyšlo první číslo časopisu Hlava 89 a hned se po něm zaprášilo, stejně jako po dalších vydáních. Do té doby jsme malovali transparenty a plakáty, na cyklostylu tiskli letáky, po nástěnkách rozvěšovali texty psané hlavně na psacích strojích. Po informacích byl enormní hlad. Svoje dosavadní životy jsme strávili v informační kleci, bez reálné společenské debaty a v přesvědčení, že to tak bude napořád. U zaměstnanců a starších lidí vůbec to bylo o to horší, že většinu života měli za sebou a najednou bylo nutné ho zpochybnit.

Co vám po letech utkvělo jako největší zážitek z té doby?

Mlžný opar z permanentního nevyspání a neustálé akce… Ale dva momenty byly zlomové. Na konci listopadu Federální shromáždění odhlasovalo vypuštění článku o vedoucí úloze komunistické strany z ústavy. Vypadá to symbolicky, ale vlastně šlo o legalizaci totalitního principu jeden stát – jedna strana. V tu chvíli jsem uvěřil, že se může změnit všechno. A pak volba Václava Havla prezidentem na konci prosince. S úžasem jsem zíral, jak se zvedly všechny ruce poslanců, kteří ještě před dvěma měsíci označovali Havla jako zločince. S některými jsme i mluvili, měli jsme je rozdělené, abychom je přesvědčovali o podpoře Václava Havla, a jejich úroveň byla mnohdy opravdu slabá. Nakonec rozhodlo, že neměli ani dost odvahy.

Kolik studentů tvořilo stávkový výbor?

Stávkový výbor vznikl samoorganizací, v té překotnosti to jinak ani moc nešlo. Pro praktické rozhodování jsme časem vybrali několik lidí, myslím kolem osmi, ale většinu operativních věcí jsme řešili ve třech až čtyřech lidech a s dalšími, kterých se ta konkrétní věc týkala.

Jak reagovalo tehdejší vedení školy?

Tehdy jsme měli poměrně mladého rektora docenta Doležala, který se prezentoval jako reformátor. Do funkce se dostal díky tomu, že v městské organizaci KSČ podporoval Miroslava Štěpána. Rektor se zúčastnil už prvního setkání na kolejích ještě před vyhlášením stávky, pak obratně lavíroval. V prosinci se mu podařilo uhájit svoji funkci ve volbách, ale o pět měsíců později byl donucen z pozice rektora odejít.

Z vedení školy a fakult nás přímo nezastrašovali, i když nepochybuji, že v případě potřeby by většinou drželi stranickou linii. Výjimkou byl asi děkan FCHI prof. Valenta, který celkem neskrýval chuť všechny vyhodit, ale neměl k tomu už možnost. Na katedrách to bylo různé, v podstatě čím níž se šlo, tím víc podpory jsme dostávali.


Měli jste tehdy strach? Ať už z policejních výslechů, nebo nuceného odchodu ze školy?

Už jsem zmiňoval, že stávku v pondělí 19. listopadu začali studenti vojenské katedry (tehdy byla povinná pro všechny muže ve 2. a 3. ročníku, kteří nebyli osvobozeni od vojenské služby). Ráno jsme stáli v šatně a dohodli se, že půjdeme s tím oznámením dva. Vedoucí katedry nebyl přítomný, takže jsme spolu s jedním kolegou šli za zástupcem vedoucího pro věci politické, což byl obávaný podplukovník. Ten prohlásil, že byl o víkendu na chalupě na venkově a tam nikoho takové blbosti nezajímají. Pak se vyptal na naše jména a pečlivě si je poznamenal, i když nás samozřejmě znal. Zavřeli jsme dveře a bylo mi jasné, že to buď nějak zvládneme, nebo na vysoké škole končím. Reálný strach jsme ovšem měli v prvních dnech stávky, kdy se objevovaly informace o nasazení Lidových milicí a armády. Naštěstí se nic z toho nestalo.

Jaká byla atmosféra mezi studenty? Jistě se našla řada těch, kteří se do stávky aktivně nezapojili.

Spousta studentů na technických školách se o politiku nezajímala, to se, myslím, nezměnilo dodnes. Tehdy odjeli domů, udělali si prázdniny a čekali, jak to dopadne. Těch, co nesouhlasili se stávkou a s dalšími změnami a aktivně proti nim vystupovali, nebylo mnoho. Lidé z téhle skupiny byli dosud zvyklí mluvit z pozice moci, vůči které nebyla kritika přípustná. A neměli odvahu ozvat se, když najednou byli v rovnocenném postavení jako jejich oponenti.

Jak reagovali na vaši revoluční iniciativu rodiče?

Pocházím z malé vesnice a rodiče byli hlavně rádi, když jsem se objevil na Vánoce vcelku.

Scházeli jste se s kolegy ze stávkového výboru i po skončení revoluce? Utužily společné zážitky vaše vazby?

Rozprchli jsme se za novými možnostmi. S některými jsem se pak ještě potkával ve studentské unii nebo v akademických senátech, ale z té užší skupiny jsem u chemie zůstal, pokud vím, sám. Srazy spojené s vyprávěním hrdinských historek nepořádáme. S některými bych se rád setkal, třeba s Pavlou Knoblochovou, která se věnuje sociálním projektům, nebo s Jindřichem Liškou. Ten ovšem žije, podle všeho, někde za oceánem.

Po zkušenostech, které máte odžité – šel byste do toho znovu?

Jistě. Prožít si intenzivně tak hlubokou společenskou změnu dává naději, že překonat je možné všechno. I vlastní rezignaci. 

Jak se po revoluci vyvíjel váš profesní život?

V roce 1995 jsem na VŠCHT dokončil doktorát a druhou polovinu 90. let z větší části strávil na univerzitách v USA a ve Francii. Zároveň jsem začal působit na Technické univerzitě v Liberci, kde vedu katedru chemie a garantuji studium nanotechnologií. Zájem o veřejné dění mě ale dohnal i tady, řadu let jsem zastupitelem v Liberci i v Libereckém kraji za místní sdružení, které vyrostlo na protikorupčních kauzách a zelených tématech.

Mít svobodu a mít se dobře – to jsme si po listopadu 1989 splnili. Současná hlavní výzva je připustit si, že to není zadarmo a že máme odpovědnost za to, aby si svobody a spravedlivého blahobytu mohli užít i dnešní studenti a jejich následovníci.

zdroj: www.vscht.cz

Přidat komentář (0 Komentářů)
Ještěd

Devátého července uběhne čtyřicet let od doby, kdy byla do užívání slavnostně předána budova horského hotelu a vysílače na Ještědu. Kulaté jubileum tak slaví stavba, která proslavila naše město (a celou zemi) po celém světě a stane se symbolem pro celý kraj. Geniální dílo navrhl liberecký architekt Karel Hubáček, který se, více než kvalitně, podepsal na tváři poválečného Liberce jako málokdo jiný.

Minimálně od rozvoje měšťanské společnosti v 19.století a s tím souvisejícím rozmachem svobodného teoretického uchopení jednotlivých oborů lidské činnosti, se vedou spory, zda je architektura uměním či nikoliv. Zastánci tohoto tvrzení nezřídka argumentují, že je dokonce uměním výsostným i vrcholným, protože architektura, stejně jako ostatní umění, odráží estetické i povšechně dějinné hodnoty, postoje a cíle jak autora díla, ale i samotné společnosti v dané historické epoše. Navíc právě architektura pro svou každodenní a „všední“ užitnost vstupuje do života společnosti i historického člověka více než kterékoliv umění jiné, proto stojí na pomyslném piedestalu nad ostatními uměleckými obory.

Vztah Karla Hubáčka k Liberci a jeho dílo v něm (nejen zde) jakoby tyto teze podtrhovaly.

Nejde jen o neslavnější Hubáčkovu stavbu, horský hotel a vysílač na Ještědu, která v těchto dnech slaví své kulaté výročí od svého zprovoznění. Karel Hubáček je autorem i dalších staveb, které se nesmazatelně vepsaly do výrazu města. Pro názornost a připomenutí jmenujme například liberecké „Malé divadlo“, bankovní dům ČSOB ve Frýdlantské ulici, přestavbu Naivního divadla nebo jeho účast na realizaci obchodního domu Ještěd, na kterém se podílel s dalším významným architektem, Miroslavem Masákem. Pozornost si zaslouží i jeho vlastní a unikátní montovaná vila v Lidových sadech.

Ovšem i jinde zanechal Karel Hubáček svou nezaměnitelnou architektonickou stopu. V Praze je to například Vodárenská vyrovnávající věž v Dívčích hradech nebo meteorologická věž v Libuši. V Brně se potom Hubáček proslavil přestavbou divadla Husa na provázku a významná ocenění se dostala i Kulturnímu domu v Teplicích. Věhlas práce Karla Hubáčka už před desetiletími přesáhla i hranice českých zemí, proto se v 70.letech minulého století podílel i na výstavbě vysílače v dalekém Jemenu.

Přehled díla Karla Hubáčka si může čtenář prohlédnout a stáhnout na tomto odkazu, v katalogu České komory architektů, kde se Jaroslav Fragner věnuje architektově tvorbě.

Podrobný přehled (nejen) Hubáčkova díla potom nabízí zdařilá publikace s názvem „SIAL“, která se věnuje zmapování historie Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL), který editoval Rostislav Švácha. V návaznosti na tuto publikaci proběhla i úspěšná výstava.

Zpět k horskému hotelu a vysílači na Ještědu. Napsáno o něm bylo mnoho, jmenujme pro příklad vynikající monografii libereckého fotografa Jiřího Jiroutka Fenomén Ještěd a samotná stavba získala řadu domácích i zahraničních ocenění, v roce 1969 to byla Perretova cenu Mezinárodního svazu architektů a roku 2005 byla stavba zařazena na seznam národních kulturních památek České republiky a v současné době probíhají jednání o zařazení vysílače na Ještědu na seznam světového dědictví UNESCO.

Základní myšlenkou vize Karla Hubáčka byla ve své jednoduchosti geniální myšlenka protáhnout horu pomocí hyperboloidu, který nejenže opticky dokončuje horu, ale jedná se i o technicky zdařilé a platné řešení, a to kvůli extrémním povětrnostním podmínkám, které na Ještědu panují. Architektem věže je Karel Hubáček, který na jejím konstrukčním řešení spolupracoval se statiky Zdeňkem Zachařem a především Zdeňkem Patrmanem.

Interiéry stavby včetně veškerého mobiliáře navrhnul architekt Otakar Binar, restauraci vybavil autorským nádobím výtvarník Karel Wünsch, který je také autorem jejích dekorativních zrcadlových příček. Vybavení interiérů bylo jako jediná část stavby časem vyměňováno, jeho jednotlivé kusy jsou však většinou zachovány. Na svém místě zůstala původní umělecká díla: skleněná plastika Spad meteoritů, osazená na dříku stavby, je dílem Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Kovanou mříž v hotelové chodbě vytvořil Jaroslav Klápště.

Několik technologických postupů, užitých při stavbě věže, bylo ve své době chráněno československými patenty – zejména pak kyvadlo, vyrovnávajícího příčné kmitání stavby, které Zdeněk Patrman vyvinul ve spolupráci s Matematickým ústavem Akademie věd ČR a později použil na několika dalších stavbách.

V rámci výstavby byla také rekonstruována lanová dráha od Horního Hanychova a vybudována horská chata Ještědka v sedle Černého vrchu.

Výraz samotné stavby odráží vrchol modernity a zaujetí člověka vědecko-technickým pokrokem, dobýváním a polidšťováním světa přírody i vesmíru. Stavba je výrazným, esteticky silným a přeci citlivým zásahem do krajiny celého regionu. Skloubí se v ní užitná funkce moderní technologické potřeby (vysílač), kulturní a rekreační funkce (hotel, lanovka..) i samotná, až uhrančivě působící, funkce estetická. Desetiletí existence (hotel byl pro veřejnost slavnostně otevřen v říjnu 1973) vysílače hotelu na Ještědu neubralo nic na jeho dominantní působivosti.

Každá historická epocha zanechala ve městě svůj podpis i šrám. Plánovanou klasicistní výstavbu (Filipovo, Kristiánovo město..) začátku 19.století téměř vytlačil (často také v duchu podnikatelské dravosti dosti necitlivě) historismus konce toho samého století, kdy se Liberec stal průmyslovým i kulturním centrem někdejšího německého etnika Českého království.

Jedním z vrcholů moderní (modernistické) architektury byla první polovina 20.století, kterou snad nejvíce poznamenali architekti jako Max Kühn nebo Heinrich Fanta se svým originálním pojetím historismu kombinovaného se secesí (kostel sv. Máří Magdalény v Jungmannově ulici nebo nynější budova ČSOB na Rybníčku) či pozdějším „heimatstil“ (obytný blok u obchodní komory na Masarykově třídě), Franz Radetzky a jeho tvorba ve stylu Art deco (obytný a společenský dům v Ruprechticích – „Repre Rupre“) a samozřejmě funkcionalismus jako takový (Brouk a Babka, obchodní dům Baťa v Pražské ulici…).

Karel Hubáček i celý SIAL pod jeho vedením jsou úspěšnými pokračovateli nejlepší architektonické tradice města Liberec. V osobě Karla Hubáčka se této tradici dostalo i celosvětové slávy, právě i díky realizaci horského hotelu Ještěd, ke kterému byl právě před pětačtyřiceti lety položen základní kámen.

Dnes je situace kolem Ještědu nejasná, nenacházejí se peníze na jeho koupi i opravu a tristní stav budovy se stává předmětem politických (a bohužel jen předvolebních) her. Jaká je opravdová posledních dvaceti let snaha o záchranu tohoto symbolu města i kraje napovídá samotný jeho stav. V současnosti se do něj investuje alespoň jeho vlastník, České radiokomunikace, které Ještěd získaly před jedenácti lety. Nicméně "neviditelná ruka trhu" ukázala i zde svou ničivou sílu. Například originální interiér, o kterém byla řeč, je z podstatné části zdevastovaný.

Ke svým "čtyřicátým narozeninám" by měl Ještěd dostat alespoň renovovaný salonek, který v posledních dvaceti letech rovněž podlehl privatizačnímu kýči.

Jedna ze staveb, na které se Karel Hubáček podílel - Obchodní dům Ještěd - už musel ustoupit nekompromisnímu tlaku stavební a obchodní lobby (za přispění zdejší politické garnitury), kdy byl zbourán a nahrazen fádní komerční hmotou obchodního centra Tesca – Forum. Horský hotel na Ještědu snad podobný osud nepotká.

s využitím odborné literatury Jaroslav Tauchman

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Provoz tohoto webu je umožněn díky podpoře Ministerstva vnitra ČR, programu Prevence korupčního jednání.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Copyright © 2016 Náš Liberec;